Mé zaváhání při odeslání přihlášky na Hornickou desítku mě donutilo zaměřit pozornost jinam, abych nějak smysluplně využil sobotního dne. Každý má asi smysl využití volného času trochu jinak posazený než já, ale nešť. Pro mě je smyslem víkendu absolvovat nějaké závody a nejblíže mého bydliště se nabízel již od pohledu do mapy nádherný běh v podhůří Jeseníků, Rabštejnský kocour.

Jeho 26. ročník už dokládá úctyhodnost této původně sportovní běžecké akce horolezců, která ovšem v posledních letech přerostla v masový závod běžců všech kategorií i sportovních odvětví. Koneckonců letos se nás na start v Libině postavilo přes 200.

Trasa vede celkem náročným terénem přes Václavov, Třemešek až na Velký Rabštejn a rozhodně to nevypadalo na procházku růžovým sadem. „Ale co už. Když se mám dorazit, tak pořádně,“ říkal jsem si v duchu původně s velkou nadsázkou při přemýšlení u kufru auta o tom, co si obout na nohy a zdaleka ještě netušil, jak prorocká to byla myšlenka.

„To jsou ideální boty na takový závod,“ ukázal známý olomoucký vytrvalec na moje Icebugy s hřeby. Dal jsem tedy na něho. Ostatně je to zkušený borec, jeden z favoritů, má tu již dost startů a ví, do čeho jdeme. A vyhrožování bažinami od hlavního pořadatele mě v tom pak jen utvrdilo.

To byl neskutečný omyl

Již na prvních stech metrech po silnici jsem pochopil, co to byla za blbost. Dřel jsem jako totálně přeložený mezek, ale hřeby po asfaltu ne a ne běžet. Zakrátko jsem statečně hnal všechny před sebou a ve Václavově jsem byl už našrot. Navíc v takovém kyslíkovém dluhu jako po patnáctistovce za 3:30 říznuté půlkou za 1:42. A to mě čekalo nějakých dalších 11 km terénem.

Zakalené oči mi už hlásili, že to dál nepůjde a já blb místo toho, abych se otočil, šel zpátky k autu a rozumně uznal, že to nemá smysl, jsem pokračoval setrvačně dál. Až tady jsem pochopil, jak se běží koním s čerstvě okovanými kopyty po asfaltu.

„Počkejte, až vběhneme do terénu, tam se pak ukáže, kdo je dobře obutý,“ ospravedlňoval jsem si v duchu svůj dosavadní výkon a snaživě vyběhl do svahu. Ale ouha. Už jsem po tom vyčerpání ze sprinterské dvoukilometrové vložky v hřebech po silnici nějak nemohl dál.

Laktát se mi vítězoslavně, skoro jako metanol, rozléval po celém těle a škodolibě se mi chechtal do ksichtu. A když mě k tomu navrch lehce předběhl a pak i následně utekl Bob Barbořák, moje předsevzetí jít si závod užít jako výlet do hor okamžitě vzalo za své. Tímto okamžikem se z toho pro mě stal běh na život a na smrt.

„Co to děláš, kreténe,“ zasyčel jsem na sebe nenávistně a nahlas vyhrkl: „Sakra přestaň se flákat a trochu to rozběhni.“ To mě dorazilo, protože poslední volný kyslík jsem využil na tuhle nesmyslnou větu. A hřeby v botách mi stejně byly na houby.

Vlekl jsem se, jako těžce přeložený vynašeč materiálu na horské chaty někde v Tatrách a přestal vnímat, kde jsme co už přeběhli, vyběhli a seběhli. Stejně jsem na cestu již téměř vůbec kvůli totálnímu vyčerpání neviděl. A konec v nedohlednu.

Bob mazal dál

„Kde se to v něm bere,“ říkal jsem si zoufale v duchu, když jsem viděl, jak mi Bohuš mizí a s ním i Lenka Planičková kdesi daleko přede mnou v jesenické mlze. Nebo že by to byl už můj zkalený zrak. Nevím, ale přestával jsem postupně vidět úplně. I bez šedého nebo zeleného zákalu.

A boty, místo aby mi pomáhaly, fungovaly jako kačení pařát. Jenom se rozmáčkly a přisály mě k zemi. A samozřejmě se některý ze sedmnácti hřebů v každé podrážce sekl a sklouzl po nějakém kameni. To si jistě dokážete všichni dost barevně představit, co to s vámi udělá.

Neměl jsem v průběhu dalších kilometrů trati už ani sílu na sprosté nadávání. To je u mě hodně na pováženou. A kdybych si nad sebou chtěl odplivnout, tak leda tak vyflusnout celý jazyk i s kořenem, jak jsem ho měl přilepený na patru a přes něho syčel jak na doraz přetlakovaný papíňák těsně před výbuchem.

Bobova taktická chyba mi nahrála

V nějakém seběhu, absolutně nevím kde, protože jsem už přestal vnímat všechno kolem sebe a soustředil se jenom na přežití, Bob kus přeběhl odbočku na trati a tím pádem jsem se na něho dotáhl a přisál jako klíště na posledního savce, co potkalo na zemi.

Jenomže ty příšerné boty na mých nohách mi nedovolily vůbec běžet, protože cesta byla samý kámen a slibované bažiny sakra pořád nikde. Tak jsem poskakoval, jak to šlo dál a zpod nohou se mi jiskřilo jako z komína parní lokomotivy, které mi ještě před pár desítkami let odfukovaly pod okny a zapalovaly suchou trávu na štrece kolem kolejí.

Se divím, že ty Jeseníky ode mě taky nechytly. To by byla zpráva pro Novu. Palcové titulky na webech by přehlušili i kongres ODS, když by se rozneslo, že běžci zapálili Jeseníky. Nakonec škoda. Když už jsem tak mizerně běžel, mohl jsem být aspoň slavný. Ani to mi nebylo dopřáno.

Stejně by nic nechytlo, bylo mokro a zima. Já se na závod pořádně oblékl, i dvoje rukavice nasadil, ale zřejmě jsem pochodoval tak pomalu, že jsem se po celou cestu nestačil ani zahřát. Ale Boba jsem zaplaťpánbu udržel za sebou.

Poslední kopec mě dorazil úplně

Pak jsem se nějakým omylem mrkl na hodinky a došlo mi, že to stoupání přede mnou by mohlo být konečně už poslední. Snad tam aspoň využiji ty hřeby. Leda tak prd. Cesta až nahoru k chatě na Rabštejně byla deštěná pořádnými kameny.

Asi si dokážete představit, co mi došlap dělal s klouby. Menisky pochodovaly kolem kolen, jablko si taky dělalo, co chtělo a do toho mi připadalo, že se mi odervávaly svaly i s úpony od kostí. Každý krok byl takové utrpení, že jsem si přál, abychom běželi raději v hromadě hoven a kravského hnoje než po takové cestě.

Do toho jsem už kdesi dávno cestou poztrácel plíce, ledviny, játra a veškerý svalový glykogen. A že jsem měl nohy tuhé jako právě ty kolejnice, co mi leží rozřezané před domem, protože se tu na potvoru připravuje podloží pro rychlovlaky, nato jsem si kupodivu už nějak zvykl. Stejně bych s tím nic nenadělal.

Tak jsem se plížil dál coby stoletý děda na poslední cestě ke krematoriu. Když se najednou nahoře trochu rozsvítilo, zahřála mě myšlenka, že je tomu utrpení konec. Ale kdeže. Hnali nás ti horolezečtí kovbojové, co si to všechno vymysleli, jako zdivočelý dobytek tenkrát na západě, ne sice do vagonů, ale dál kamsi do lesů stezkou mezi smrky obehnanou mlékovou fólií. Do konce života už nechci mléko vidět.

Bylo to nekonečné. Ještě, že tam nestály i ty krávy, abychom je podojili. Což bych možná zvládl, pokud jsem to nezapomněl z dob, kdy jsme doma pravidelně museli pít ještě horké mléko ze struků natočených do hrotku od naší Stračeny. Už jsem hekal tak hlasitě, že jeden šílený borec, co měl pro mě nepochopitelně dost sil a v tom pekle mě předbíhal, začal vykřikovat: „Bude to syn. Kluk jako buk.“

Až tam mi došlo, že to fakt vypadá jako bych už rodil. Ostatně ten výkon byl ode mě jako porod. A hodně těžký. Nejspíš ježků proti srsti. Ještě, že v cíli nebyla sanitka, kdoví, co by se mnou dělali, když jsem se zřítil do trávy v totálním bezvědomí a dostal takovou třesavku, že mi vypadaly poslední plomby ze zubů, které jsem cestou ještě neztratil. Nevím, jestli to bylo zimou nebo vyčerpáním, ale rozhodně to bylo a je varování pro příště, abych už konečně dostal rozum.

Jinak bych už nemusel taky relativně tak dobře dopadnout, že!

Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.