Ano tak přesně by se dalo charakterizovat sobotní dopoledne pro děti i odpoledne pro dospělé na vsetínském běžeckém svátku.
Příjemní hostitelé, výborná organizace, skvěle připravené tratě, navíc velmi hezké, zejména pak horský běh, ten neměl chybu a ke všemu i docela slušné běžecké počasí. Co víc si přát při velké a samozřejmě rekordní účasti borců ve všech kategoriích.
197 dětí a 159 dospělých, to už je fakt slušný nářez. Navíc si pak dospělí mohli vybrat ze tří tratí, na které se cítili a měli odvahu se s nimi po svém vypořádat. Někteří si zkusili 5 km, jiní 10 km a ti nejodvážnější se pustili ke zdolání 18 km horského běhu po vsetínských kotárech.
Začněme od toho nejtěžšího
V horském běhu na 18 km zvítězil velmi překvapivě novic na závodních tratích Antonín Gajdoš /SCMT Zlín – 1:22:53/, když si přesvědčivě si poradil s ostřílenými matadory těchto běhů. Naopak mezi ženami potvrdila roli jasné favoritky Adéla Esentierová /Baláž EXTREME TEAM Ostrava – 1:33:57/ a dokázala, že je na podzim ve velmi dobré formě, což musím jen a jen potvrdit, neboť ať jsem dělal, co jsem dělal, dostal jsem od ní pořádný kartáč.
10 km o putovní pohár starostky města Vsetína lehce a s přehledem ovládl jiný favorit tohoto závodu, zkušený extraligový vytrvalec Tomáš Steiner z VSK Univerzita Brno, který trať odklusal v tréninkovém tempu za 34:46. Mezi ženami zvítězila místní rodačka, veteránka Alena Krcháková /41:54/, ta ale závodí za Moravskou Slávii Brno.
A na 5 kilometrech si vyzkoušel jak chutná vítězství vsetínský Radek Laža /18:10/ a v ženách pak rožnovská žákyně Anežka Kozlovská /23:42/.
5. ročník TES Valacharium 2012
Občanské sdružení Valachiarun připravilo pro všechny zájemce o běh sportovní dopoledne ve Vsetíně se vším všudy. Děti od těch nejmenších až po starší žáky se mohli proběhnout v Panské zahradě již od desíti hodin a potom si vychutnat slavnostní vyhlášení a dospělí vyrazili na start přesně v pravé poledne.
Každý si navíc mohl vybrat trať podle svého gusta a uvážení. Ti nejtvrdší a nejodolnější borci vyrazili na horský běh přírodou v okolí města v délce 18 km. Rychlíci pak na desítku po cyklistické stezce podél Vsetínské Bečvy a ti kteří se na tak dlouhou vzdálenost ještě neodvážili, měli možnost otestovat svou výdrž na pětikilometrové trati. A borců všech věkových kategorií se v centru Vsetína sešlo opravdu požehnaně. Opět se musím opakovat a zároveň poděkovat pořadatelům, neboť se jim výborná sportovní akce opravdu povedla.
Co na to elita?
„Já si jen tak chodím běhat pro sebe a vůbec nezávodím,“ přiznal se Antonín Gajdoš, dle mého obrovské překvapení horského běhu, „navíc jsem ani nevěděl, jak mám běžet rychle, tak jsem si to jenom v podstatě odběhl pro radost.“ Taky bych si to chtěl tak rychle pro radost odklusat.
„Nijak zvlášť jsem se nešetřila,“ hodnotila svůj výkon Adéla Esentierová. „Z kopců se mi běželo dobře a nahoru jsem se snažila vyběhnout, jak to šlo nejrychleji, takže jsem si dala docela slušně zabrat, ale jsem spokojená, protože mi to dnes opravdu běželo.“
Co běželo, letěla jak vítr, co nás místy proháněl, neměl jsem šanci. „Tak lehce jsem závod na 10 km ještě nikdy nevyhrál,“ usmíval se viditelně dobře naladěný Tomáš Steiner. „Tam proti větru nikdo nechtěl běžet, tak jsem počkal na druhého a pak jsme to spolu odklusali. Já jen trochu v posledním kilometru zrychlil. Jsem překvapený, jak se mně i přes virózu, kterou jsem prodělal v týdnu, pořád drží slušná forma.“
„Brala jsem dnešní závod jako test před maratonem v Berlíně, kam se chystám, takže jsem šla spíš tempovou desítku,“ prozradila mi při vyhlašování obyvatelka Vsetína Alena Krcháková. „Jsem tu doma, navíc na trati trénuji, nic mě tu nemohlo překvapit.“
A nedám si pokoj a nedám
Původně jsem chtěl vyrazit na desítku, ale bolestivý úpon u kyčle by mi nedovolil pořádně natáhnout krok, tak jsem se odhodlal vyrazit za poznáním krás vsetínských kopců. No to jsem si dal. Kdo si to na nás vymyslel, toho bych tam poslal a hned dvakrát dokola. Když jsem vyšplhal na první vrchol, připadal jsem si jako Hillary na Everestu.
V duchu jsem říkal, že snad už nic horšího nebude a jen to nějak doběhneme po hřebenovce a pak se spustíme do města. Pche! Spustili jsme se kamsi. Byla to cesta snad do pekla. Nevěřil bych, že po tom dokážu běžet. Dostal jsem během chvilky křeče do předních svalů na stehnech. Když jsem se potom kdesi dole omylem mrkl na hodinky, polil mě okamžitě studený pot. Měli jsme za sebou teprve 30 minut. To už jsem necítil vůbec nic ze svého těla, hlavou mi vibroval nedostatek kyslíku a byl jsem zralý na mozkovou smrt.
To však byl jen trapný začátek toho pekelného divadla, co nás čekalo dál. Jen jsem si trošinku oddechl, když jsem plížil po silnici jako tichý a neozbrojený partyzán kolem nějaké fabriky, už mě hasiči hnali zase do něčeho, co se ani při nejlepší vůli nedá nazvat terénem pro běh. Spíš tak pro vysokohorskou turistiku a to jen se sakra zkušeným vůdcem.
Ještě, že byla trať dokonale označená a zabezpečená, neboť můj zkalený zrak po té horské tůře by mě mohl zavézt někam, kde by po mně musel pátrat minimálně vrtulník s termovizí, ale spíše celá naše armáda i s policií a všemi požárníky. Tak jsem už byl nahoře mimo. A pořád tomu utrpení nebyl konec. Začal jsem modlit úplně ke všem bohům co znám, víc neprozradím, abych nevyvolal náboženské nepokoje, ale stejně to nepomohlo.
Nevím, jak jsem se dostal do cíle, protože mi přestalo fungovat snad všechno, co ještě nebylo zrušené po tom šíleném běhu. Jen vím, že jsem se celou cestu asi nezastavil, což mě velmi hřeje, ale hlavně mě tento závod dokonale vyléčil z blbého nápadu absolvovat příští rok Beskydskou sedmičku. Zemřít se dá i mnohem jednodušeji a bez takového utrpení, co bych v těch zatracených Beskydech musel prožít.
Za to děkuji pořadatelům dnešního nádherného horského běhu. Krásná příroda, všechno skvělé, ale hlavně jste mi zachránili život.
