Slavná oštěpařka a olympijská vítězka Dana Zátopková se dnes dožívá úctyhodných 90-ti let. V sobotu po skončení Běhu rodným krajem Emila Zátopka předseda klubu olympioniků Oldřich Svojanovský řekl: „Jsem velice šťastný a hrdý na to, že jsem ve společnosti Dany, protože je to úžasná ženská, zaslouží si veškerou úctu a jde nám všem příkladem.“
Gratulantů v Dřevěném městečku Valašského muzea bylo opravdu hodně. Olympijské vítězce v hodu oštěpem z roku 1952 všichni blahopřáli hodně zdraví. Za všechny to nejlépe shrnul bratr jejího manžela Jiří Zátopek: „Přál bych jí, aby se dožila alespoň sta let,“ řekl s úsměvem.
Hospodářským novinám na otázku, které medaile si nejvíce cení, odpověděla: „Zlaté olympijské z Helsinek a hned za ní také zlaté z mistrovství Evropy v Bernu o dva roky později. To snad byl pro všechny důkaz, že vítězství ve Finsku nebyla náhoda, nebo hod z nadšení nad Emilovým vítězstvím v běhu na pět kilometrů, jak si vymysleli někteří novináři. Emil je někdy rád citoval. Vždy jsem mu říkala, ať tedy jde na Václavák, nadchne tam nějakou děvčicu, a ať vyhraje olympiádu (smích).“
U příležitosti oslav jejich devadesátin pro ni město Kopřivnice uspořádalo slavnostní večer. Paní Dana dostala opravdu originální dárek. Byl jím zbrusu nový dokument nazvaný Dana Zátopková a Běh rodným krajem Emila Zátopka. Film měl premiéru během oslavy a necelé dvě stovky hostů v něm mohly zblízka poznat osobnost manželky slavného olympionika.
„Součástí programu oslav byly krátké videosestřihy natočené s Danou a jejími přáteli. Pozvaní hosté se díky nim mohli dozvědět například to, že skvělá oštěpařka velmi pěkně maluje a výborně vaří," prozradila obsah filmu tisková mluvčí kopřivnické radnice Lucie Petříčková.
Jak se dostala k oštěpu
Málokdo ví, že paní Dana začínala s jiným sportem, než atletikou. Tím sportem byla házená. Několik let žila v Uherském Hradišti a házenou hrála úspěšně ve Slovácké Slávii. V roce 1949 dokonce s holkama vyhrály Mistrovství republiky.
„V té době už jsem byla zamilována do oštěpu a také do Zátopka. S tím oštěpem to začalo tak: Po válce jsem šla studovat tělocvik. Při jedněch malých závodech na Třeboni jsem si náhodou hodila oštěpem. Hodila jsem to tehdy ze všech sil a dosáhla senzačního výkonu 34 m. Dnes se vám to asi zdá směšné, ale ujišťuji vás, že jsem byla tehdy napsaná v novinách tlustým písmem. Všichni moji známí mně nikdy s oštěpem neviděli. Naši si toho samozřejmě ani nevšimli.
„Ještě několik dalších let pokládali můj nový sport za další rozmar, z kterého stejně nic nového nevzejde. Vysokoškolský sport Brno se ale na můj senzační výkon díval prozíravě. Ihned mě zaregistroval a oznámil, že za měsíc pojedu v jeho barvách na mistrovství republiky.
„Po pravdě řečeno jsem se této zprávy lekla. Kochala jsem se sice v duchu svým nenadálým úspěchem,ale teď mě přepadly obavy, jestli to opravdu nebyla nějaká náhoda, zvlášť když jsem v té době slyšela často kolem sebe poznámky, že „ta to už stejně nikdy nehodí“. Jediný člověk, který mne od mých začátků pevně věřil byla Vlasta. Cestou na mistrovství mě stále nabádala, abych nenesla kufr v pravé ruce, ale raději v levé, ba dokonce se několikrát domáhala, že mi ho ponese sama.
„Mistrovství jsem vyhrála asi stejným výkonem jako byl ten první hod. Zase jsem byla v novinách. Ale ne tak tlustým písmem, protože to už nebylo nic nového.
„Naráz jsem začala cítit povinnost naučit se trochu to házení. Měla jsem plnou hlavu odborných rad pražských i brněnských trenérů, ale ty se mi brzo vykouřily z hlavy, když jsem se příští rok ocitla v Bruntále. Chodila jsem sama po lese s oštěpem v ruce a strašila pokojné občany, kteří tam trávili volné chvíle, pojídajíce vajíčka na tvrdo. Šlo to čím dál tím hůř. Druhé mistrovství jsem vyhrála s 32 m. Naše oštěpařky si teď asi povzdychnou, jaké to byly tehdy ideální oštěpařské poměry. Pravda, mají smůlu, že se nenarodily dřív,“ popisuje své atletické začátky Dana Zátopková v knize Dana a Emil Zátopkovi vypravují, která vyšla v roce 1962.
