Radek Brunner je momentálně náš nejlepší silniční ultramaratonec, který dokáže běžec sto kilometrů za 7:04:28, dvakrát se na Spartathlonu umístil na druhé příčce a z 24hodinovky má osobní rekord 253,219 km. V Itálii si ale vyzkoušel úplně novou roli…
BB: Dělal jsi support poprvé? Jaké to bylo ocitnout se na opačné straně a nebýt tím, kdo běží, ale ten, kdo „jen“ pomáhá?
Radek: V tomhle rozsahu to bylo poprvé. Vidět takový závod z pozice toho, kdo neběží, má své kouzlo. Rozhodně jsem si z této zkušenosti odnesl dost poznatků i pro mě, jako pro závodníka. Protože když člověk běží, uvažuje po 20 hodinách zcela jinak, než když ten závod sleduje z pozice doprovodu. Jsou to dva odlišné světy a teď jsem třeba jasně viděl, jak jsou některé momenty, které jako běžec po 20 hodinách považuju za banální, zrníčkem na misce vah, které rozhoduje o úspěchu nebo nezdaru.
BB: Nebylo ti to líto? Budeš si sám chtít Milán–Sanremo zaběhnout?
Radek: Nebylo, těšil jsem se na tuhle roli a byl jsem rád, že to takhle dopadlo. Těch 32 hodin na trati mě ale přesvědčilo, že tohle rozhodně běžet nechci. Tohle byla naprosto brutálně punková akce. Značení téměř nula, na zásadních křižovatkách prd, naopak na rovné cestě, kde nešlo uhnout, najednou šipka. To prostě nepochopíš. Zázemí v cíli pro běžce nula, vyhlášení v šest nebo možná v sedm, ještě se uvidí… Ale na druhou stranu to jsou zážitky, který nám nikdo nevezme.
BB: Je těžké dělat na podobném závodu „podpůrné vozidlo“? Objevilo se během závodu něco, cos rozhodně nečekal?
Radek: Není to tedy žádná prča. Těch 32 hodin jsem ani na minutu neklimbnul, bylo to neustálý hledání cesty, míchání pití, sledování, kolik mi toho Petr vypil a snědl, co se děje před námi, co za námi. Kdybych byl na doprovod sám, asi by mi jeblo. Takhle jsme to s Jančou mohli pěkně stíhat. Výhodou na tomto závodě je, že od 42. kilometru může se závodníkem běžet pacer. Takže jsem si s Petrem odběhal zhruba sto kilometrů a Jana dalších dvacet. Je to pro běžce určitě výhoda. Nemusí běžet s lahví, vše má po ruce, navíc foukal dost protivítr, takže se měl i za koho schovat. No a hlavně ho furt někdo tlačí dopředu a nedá mu odpočinout.
Malou komplikaci jsme ale měli. Po nějakých osmdesáti kilometrech se nám povedlo v autě zabouchnout klíče, což nás dostalo do trochu blbé situace. Petra jsme nechali běžet se dvěma lahvemi vody a s pocitem, že je všechno ok a že ho za chvilku dojedeme. Tak jsem prostě našel největší šutr v okolí, rozbil v autě okno, klíče jsme vylovili a jelo se dál. Péťa byl sice trochu překvapený, že máme najednou v autě díru :), ale jiný rozhodnutí udělat nešlo. To by byl konec závodu, protože tady jsou na 285 kilometrech jen čtyři občerstvovačky. Po dvaceti kilometrech bez nás by se někde upekl žízní. Nebyl čas čekat na nějakého klíčníka, kvůli tomu jsme sem nejeli.
BB: Chystáš se na Ultrabalaton, kde si s Petrem prohodíte role. Jak bys ho chtěl zaběhnout?
Radek: No chci ho hlavně uběhnout. A když už poběžím, tak bych se mohl pokusit běžet o kousek líp než teď Petr :), ale konkurence bude slušná. Každopádně se těším.
BB: A jaké máš další plány na letošní sezónu?
Radek: Jasný cíl podzimu je Spartathlon. Jestli pak poběžím i MS na 24 hodin se ještě uvidí. Ty dva závody jsou jen měsíc po sobě.
