Petr Válek (44) je čtyřnásobný otec a manažer logistiky, který běhá za SK Babice. Jeho jméno není fanouškům ultramaratonských distancí neznámé, má za sebou trojnásobnou (pokaždé úspěšnou) účast na Spartathlonu a je úřadujícím mistrem republiky v běhu na 24 hodin.
Během dospívání snil o tom, že se stane profesionálním cyklistou a za prázdniny zvládl na žluté limonády a tatranky natočit stovky kilometrů. Jenže pak mu udělala tlustou čáru přes životní plány rakovina. Petr ji dokázal porazit, ale příběh sportovce se začal znovu psát až o mnoho let později, když stejně jako spousta z nás začal běhat proto, aby shodil něco z lety nastřádaných kilogramů.
První maraton běžel v roce 2011 v čase 4:15:30, od té doby si jich na své konto připsal několik desítek. U maratonské distance ale nezůstal a postupně se propracoval až k závodům nejdelším. Tento víkend se pomyslný kruh přerodu cyklisty v běžce uzavřel – na, pro cyklistické fanoušky velmi dobře známé, trase Milán – Sanremo, kde si doběhl pro druhé místo.
BB: Máš za sebou silniční ultramaraton Milán–Sanremo, který měří těžko uvěřitelných 285 kilometrů a většina sportovních fandů ho zná jako cyklistický závod. A hlavně, doběhl jsi druhý. Jak se vlastně člověk dostane k tomu, aby uběhl vzdálenost, která mnohé z nás bolí i v autě?
Petr: Cesta je to samozřejmě dlouhá. K 290 kilometrům se nedá dost dobře skočit od půlmaratonu, ale třeba takový závod na sto kilometrů je už slušný lakmusový papírek a zkouška, jak něco takového může vypadat. Pro běžce, kteří zvládají čtyřiadvacetihodinovky, případně závody na 200 kilometrů, už to je potom splnitelná výzva.
Běhání ultra už je spíš než koníček životní styl, je to určitý únik z každodenní reality, způsob jak vypnout hlavu a uniknout před pracovními a vůbec běžnými starostmi moderní doby.
BB: Výkonem 32:17 jsi jasně potvrdil, že loňský výsledek na Spartathlonu (26:49:41) a vítězství v mistrovství republiky v běhu na 24 hodin (234,353 km) nebyly žádnou náhodou. Jaká se sešla v Itálii konkurence?
Petr: Na startu se nás sešlo 63, dokončilo 44 lidí. Při pohledu na startovní listinu bylo zřejmé, že většina účastníků jsou místní, kteří mají nějaké zkušenosti s ultratraily, případně běhy na 48 hodin, nicméně favoriti jsme byli čtyři: Portugalec João Oliveira, Péter Toldi z Maďarska, domácí Matteo Ceroni a já. U nás se předpokládalo, že budeme bojovat o pódium. Za největšího favorita platil Oliveira, vynikající běžec (mimo jiné vítěz Spartathlonu z roku 2013, kdy se do cíle dostal v čase 23:29:08 – pozn. red.) – soustředila se na něj veškerá pozornost a o to to měl těžší. Ceroni je na podobné distanci v podstatě novic, podal naprosto fantastický výkon a napínavou přetahovanou nakonec o téměř hodinu vyhrál zcela zaslouženě. Péter Toldi překonal problémy se zraněním a v závěru se na mne dotahoval, ale náskok jsem měl už dostatečný.
BB: Mezi silničními ultramaratony je vedle extrémního, amerického Badwater Marathonu nejznámější nejspíš řecký Spartathlon. Tam jsi byl už třikrát, třikrát jsi dokončil a teď se tam chystáš po čtvrté. V čem se Milán–Sanremo od Spartathlonu nejvíc liší?
Petr: Samozřejmě kromě prestiže se liší vzdáleností: Milán–Sanremo je o maraton delší než Spartathlon; zatímco na Spartathlon jsou kvalifikační kritéria, na Milán–Sanremo se může přihlásit, kdo chce. Je tu i zásadní organizační rozdíl – Spartathlon je po celou zajištěný pořadatelsky, máte tam občerstvovací stanice, zázemí pro závodníky, ubytování atd. Ultra Milán–Sanremo je proti tomu v podstatě punková akce, kde na vás na trase čekají všehovšudy čtyři občerstvovací stanice a trasa je na silnici vyznačená velmi sporadicky a nahodile.
Závodník je tím pádem odkázaný na svůj podpůrný tým – ono by se to dalo samozřejmě běžet i s kreditní kartou a batohem, ale to už by byl punk na druhou. Od čtyřicátého druhého kilometru může v Itálii závodníka doprovázet pacer, jinak je doprovod možný pouze autem, takže není možné jet třeba na kole (jako třeba na Ultrabalatonu). Na Spartathlonu se support týmy mohou s běžci setkat jen na určitých stanicích, ale ne na všech. To je další rozdíl.
BB: Doprovodné vozidlo ti dělal náš aktuálně nejlepší silniční ultramaratonec Radek Brunner s manželkou Janou. Jak vaše spolupráce fungovala?
Petr: Naprosto fantasticky. Jsem Radkovi nesmírně vděčný, byl to pro mě obrovský zážitek mít vedle sebe jako pomocníka elitního světového běžce s takovými výsledky, jako má on. A zároveň je to můj skvělý kamarád. On i jeho žena Jana mi zajistili nejen materiální podporu ve smyslu „podej pití, podej jídlo, podej gel“, ale neskutečně mě podpořili mentálně.
V sobotu se mnou Radek běžel 60 kilometrů, v neděli 40 a na dalších 20 se ujala role pacera Jana. Na téměř polovině trasy jsem tak měl společnost, což bylo skvělé. Závod se totiž běží za plného provozu, a když se probíhalo frekventovanými úseky, jako jsou vesnice nebo města, funguje pacer vlastně také jako průvodce mezi kruhovými objezdy a křižovatkami a člověk se může soustředit jen sám na sebe a na běh – nemusí hledat trasu, nemusí se zabývat provozem a vším okolo, což je velikánská pomoc.
Teď, druhý den po doběhu, jsem se svým výsledkem naprosto spokojený. Podařilo se mi dosáhnout toho, o čem jsem mluvil už dopředu jako o ideálním výsledku – vím, že jsem běžel na svém naprostém maximu. Vím, že si Radek moc přál, abych vyhrál, abych uspěl. Viděl jsem to, a že jsem mu to bohužel nesplnil, je pro mě vlastně jediná kaňka na celém závodu.
BB: Co vlastně vítěz podobných závodů získá? A je u nás možné dělat silniční ultra profesionálně? Máš třeba nějaké sponzory, kteří by ti případně pomáhali s vybavením, doplňky atp.?
Petr: Dostal jsem dvě trofeje, jednu za dokončení a jednu za druhé místo, k ní ještě na krk medaili a to je asi tak všechno. Na ultra závodech se toho skutečně moc nezíská a je otázka, zda se vůbec dá dělat silniční ultramaraton profesionálně. Můžou si to možná dovolit běžci, kteří vydávají knihy s radami, jak běhat ultra, ale těch je celosvětově skutečně jen hrstka, elitní běžci mívají například materiální podporu od sponzorů, ale z toho se nedá vyžít, to vám maximálně tak ušetří náklady za vybavení.
Já sám žádné sponzory nemám, nemám žádnou firmu, která by mi pomáhala s vybavením. Jediné co se mi vlastně dostává jsou gely Agave9, na které nedám dopustit a které se mi v posledních letech nesmírně osvědčily.
BB: Je silniční ultramaraton disciplínou jen pro vyvolené? Nebo v něm může uspět v podstatě každý, kdo je ochotný věnovat tréninku dostatečné množství času a úsilí?
Petr: Pro vyvolené určitě není, ale jako u veškeré lidské činnosti, i u vytrvalostního běhu máme každý od přírody danou jinou míru talentu. Ten se pak v kombinaci s úsilím, jenž jsme schopní a ochotní věnovat tréninku, odrazí na výsledcích. Nicméně určité tělesné dispozice jsou pro úspěch v ultra nezbytné.
BB: Jak se vlastně připravuješ? Jak trénuješ a kolik času týdně strávíš tréninkem?
Petr: Běžecký rok mi začíná v listopadu a končí koncem října. Zimní část jsem letos věnoval síle a rychlosti a od února jsem přecházel na vytrvalost, s tím, že největší objemová zátěž mi začínala deset, jedenáct týdnů před závodem a kulminovala před dvěma týdny. To se mi týdenní objemy pohybovaly mezi 160 a 170 km, což mi zabere zhruba 13 hodin času.
BB: Vede někdo tvoji přípravu? Dodržuješ nějakou zvláštní životosprávu? Jak regeneruješ? Děláš doplňkové sporty?
Petr: Žádnou zvláštní životosprávu nedodržuju, doplňkové sporty neprovozuju a přípravu mi nikdo nevede, ale pro radu si chodím právě k Radkovi, kterého považuji za svého mentora, a na jeho rady a doporučení hodně dám. Regeneruju nejradši spánkem, ten považuju pro ultra za naprosto zásadní.
BB: Jak se na tvoje extrémní běhání a závodění tváří doma?
Petr: Snažím se běhání do rodinného i pracovního života zakomponovat tak, aby ani jeden pokud možno netrpěl. Někdy se mi to daří líp, jindy hůř a pak se moje běžecké úsilí, samozřejmě, setkává s menší mírou tolerance. Moje žena Radka má pro mé běhání pochopení, za což jsem jí velmi vděčný.
BB: Kde bereš motivaci? V tréninku, během závodů…
Petr: Největší motivací je vždycky nějaký cíl, v případě běhání tedy závod. Ale mě baví nejvíc samotná příprava a na tu se taky vždycky nejvíc těším. Když můžu sledovat, jak se (ne)posouvám a jak trénink (ne)funguje. Čím je závod blíž, tím je člověk nervóznější, bojí se, aby nechytil nějakou virózu nebo se třeba nezranil.
BB: Kam se chystáš teď?
Petr: Přesně za čtyři měsíce na Spartathlon a měsíc na to do Francie, kde se bude v Albi konat mistrovství světa v běhu na 24 hodin, pokud se tedy nominuji. A nejaktuálněji mě čeká regenerační fáze – potřebuji si vyzkoušet, co mi zabírá, abych se na podzim dokázal během čtyř týdnů dostat po Řecku do stejné formy, jakou (snad) budu mít před závodem.
