Druhou říjnovou sobotu se asi po deseti letech postavila na start běžeckého závodu Vokolo príglu naše nejlepší vytrvalkyně všech dob Alena Peterková. Někteří z toho měli šok, pár senzacechtivých zuřivých reportérů z toho dělalo humbuk, někteří se dívali skrz prsty, jen Alena to brala s klidem, známe se už dlouho a tak jsme si o běhání trošku popovídali.

Aleno, o Tvých maratonských úspěších a výsledcích se mezi běžci všeobecně ví, ale přiznám se, že ani já osobně nevím, jak ses k této náročné disciplíně dostala, kde byl ten první impuls, že toto je sport, který chceš dělat?

Kdysi, když jsem běhala 800 m, jsem se rozhodla, že si z půlkařského tréninku vyzkouším maraton. Vybrala jsem si maraton v Košicích. Byla jsem ale nachlazená, a tak jsme se s trenérem domluvili, že pokud mě bude nachlazení příliš omezovat, odstoupím a on mě vezme do auta.

Jenže v domluvených místech nebyl, a protože nejkratší cesta do šaten byla po trase maratonu, v mírnějším tempu jsem běžela dál. Nevzal mě ani sběrný autobus, a tak jsem se dostala až do cíle.

Čas 3:02 neplatil, protože jsem chvilkami vyhlížela auto mimo trati, přesto pocit, který jsem měla v cíli, byl k nezaplacení. Byla jsem šťastná, že jsem uběhla celý maraton.

Říkala jsem si – patřím mezi ně. Taky jsem ho uběhla. Dodnes si pamatuji i vůni deky, kterou mi v cíli přehodil přes ramena pořadatel. Doběh byl na škvárovém hřišti na stadionu a ani se mi nechtělo hned odejít.

Tak jsem si ten pocit svého prvního maratonu vychutnávala. A tehdy jsem si řekla, že budu běhat dlouhé tratě a budu běhat i maraton. Přestože to byl závod, který se mi nevydařil, byl pro mě odrazovým můstkem.

Ten čas 3:02 jsem si napsala na papírek a cestou domů jsem se na něj ještě mockrát potěšeně podívala.

To byl rok 1988…

Pak přišly úspěchy, které všichni známe, ale vzpomeneš si na závěr své bohaté sportovní kariéry, schválně říkám sportovní, protože jsi byla vynikající jednak na všech běžeckých tratích ale i v duatlonu?

V roce 2001 jsem se postavila na start maratonu naposledy. Přestala jsem závodit, trénovat, ale výkony našich i zahraničních vytrvalců a vytrvalkyň mě i nadále zajímaly.

Sportuji pro radost z pohybu a během posledních deseti let bez běhání a závodění jsem začala poznávat jiné sporty. Horské kolo, kanoistiku, kajak, sjezdové lyžování, plavání, hory…

Běhání zůstalo stranou. Jen jsem si občas vyběhla z naší chalupy na Lysou horu. Trénink to ale nebyl. Raději s kamarádkou a s povídáním.

Co Tě přivedlo zpátky na trať, když vím, že jsi už poslední dva roky byť v roli diváka některé ze závodů navštívila?

Něco se změnilo. Mám ráda běžce, ráda se dívám na běžecké závody a atmosféra běžeckých závodů je mi stále hodně blízká.

Když vidím na startu soustředěného atleta, připraveného běžet rychle, efektivně, vtahuje mě do atmosféry.

S výstřelem automatické, plynulé, sladěné pohyby… První kilometry jakoby nevnímal únavu, vyzařuje z něj euforie a zároveň stále soustředěnost.

V prostřední části už je to boj, kdy buď číhá na správnou chvíli, kdy vyrazit, nebo se snaží uštvat soupeře. Přitom je stále soustředěný, protože aby mohl uštvat i lepší, musí běžet tak efektivně, jak jen dokáže nejlépe. To už není hra, ale zároveň je to hra.

Pomalejší běžci nemají tak sladěné pohyby, neběží tak efektivně, přesto je u nich vidět nadšení a radost z pohybu. To je strhující. A já se k nim ráda přidám. Byla to dlouhá doba bez běhání.

Takže se můžeme těšit zas na tu známou Alenu Peterkovou, soustředěnou na každý svůj výkon s nezkrotnou zarputilostí na trati?

Závod Vokolo príglu pro mě byl po deseti letech první běh, kdy jsem se znovu postavila na start a zároveň jím odstartovala svůj návrat k běhu.

Má pro mě podobnou váhu, jako můj první start v Košicích. Teď se ale budu snažit něco natrénovat.

Co mi dovolí věk? Nevím, první závod mi to říct neměl, ale byl pro mě začátkem budoucí odpovědi.

Těším se na setkávání s běžci a přeji holkám, aby se brzo přiblížily mým časům a překonaly je.

Aleno, díky za hezká slova a přeji Ti, ať se Tvůj běžecký návrat vydaří a můžeš jít dál příkladem pro naše vytrvalce jako běhající legenda. Naše dlouhé trati toto už hodně dlouho postrádají.

Autorem příspěvku je Alexander Neuwirth – jeho osobní rekord na 5 000 m činí 14:55, na 10 000 m – 30:14,5 a na maraton – 2:18:51. Padesát kilometrů zvládl za 2:56:09. V roce 1989 se stal mistrem ČR v maratonu a v letech 1990 a 1992 mistrem ČSFR.