From The Glacier To The City – tak zní motto tohoto závodu v rakouských Alpách, kterého jsem se zúčastnil už počtvrté. Opravdu se startuje pod ledovcem Pitztal v nadmořské výšce 1670 m a cíl je ve městě Imst v nadmořské výšce 790 m. Z těchto čísel to vypadá, že si tady každý zaběhne nějaký úžasný osobák, ale není to vůbec pravda – stačí si proklikat časy letošních účastníků.

Závod se běží v neděli (letos tedy 3.7.), my jsme společně s Kuchařovic rodinou vyrazili už v pátek. Cestu jsme začali jako obvykle od stanice metra Stodůlky, kam to má Petr Kuchař z Úhonic, kde bydlí, nejblíže.

Pod dojmem poplašných předpovědí ohledně provozu na německých dálnicích z důvodu začínajících prázdnin jsme byli domluveni na odjezdu už o půl šesté ráno. Pro mě to znamenalo vstávat už po třetí hodině ráno, abych se od nás z venkova dostal na místo srazu včas.

Tentokrát, kromě Petra s manželkou, cestovali i další Kuchařovi – švagr se švagrovou a synovcem. Jeli jsme ve dvou autech, což přineslo pár zádrhelů. Naštěstí se ale nevyplnily prognózy týkající se možných dopravních komplikací a tak cesta probíhala docela svižně.

Jeli jsme přes Rozvadov, Regensburg, Mnichov a Garmisch-Partenkirchen, popojíždět jsme začali až při stoupání na Fernpass. To už jsou ale Alpy, tak jsme se mohli aspoň pořádně „kochat“. Navíc v protisměru jela kolona více než stovky aut – veteránů, takže další důvod proč nespěchat.

Po přejetí Fernpassu se už zase jelo dobře a na místě jsme byli nějak po druhé hodině odpoledne. Všichni Kuchařovi byli ubytovaní na jedné straně Imstu, ve vesnici Tarrenz a já na druhé straně, ve vesnici Brennbichl. U mě to moc šťastná volba nebyla, hlavně proto, že do města jsem to měl dobrou půlhodinu cesty.

TIP: Čtěte také Alpin Marathon aneb Nejmenší maratonská země Evropy

Dalším nedostatkem hotelu „Neuner“, kde jsem spal, byl silný provoz aut. Před 150 lety, kdy tady přespal saský (a polský) král Friedrich August, to tady asi byla romantická usedlost na úpatí hor, ale v současnosti vedou před i za hotelem pořádně frekventované silnice. Ale dobře mi tak, nemám nechávat rezervaci ubytování skoro na poslední chvíli.

V pátek odpoledne jsem se zašel podívat do města a navečeřet se. Sobotu jsem celkem příjemně proflákal (nebo že bych se připravoval na maraton?). Vstával jsem až po deváté hodině, nasnídal se a zašel na nákupy, protože před závodem snídani v hotelu nestihnu.

Pak jsem si udělal asi tříhodinovou procházku po okolí. Samozřejmě jsem si vybral pohodlnou trasu bez většího převýšení tak, jak se ostatně na staršího pána v mých letech sluší. Pozdě odpoledne jsem si šel vyzvednout číslo do sportcentra, což je docela zajímavý areál s jednou lezeckou stěnou v kryté hale a druhou venku.

V okolí jsou další sportoviště – travnaté fotbalové hřiště, atletický stadion, krytý i venkovní bazén s vyhřívanou vodou. S nafasováním startovního balíčku jsem měl smůlu. Těsně přede mnou přijel autobus potřeštěných Italů, pro které je asi nějaká řada u výdeje neznámou věcí, takže se pro čísla vrhli všichni najednou, pokřikovali, brebentili a hlavně zdržovali. Já musel až po nich.

Dostal jsem startovní číslo (čip mám vlastní), tašku na převoz věcí a taky visačku s mým číslem na tu tašku. Jak jednoduché, ale přesto na to ani po spoustě připomínek a po 17 ročnících nepřišli na nejmenovaném mezinárodním maratonu v Praze, kde čísla vypisuje obsluha až při přebíraní zavazadel a děsně se tak tato činnost prodlužuje. Ještě do pizzerie na večeři a tím moje aktivity pro tento den skončily.

Trochu vlastivědy. Tyrolské město Imst leží nedaleko řeky Inn na úpatí Lechtarelských Alp. Má asi 9.000 obyvatel. Jeho historie sahá až do antiky, kdy se tady nacházela římská kolonie Umista. Nejstarší památky ve městě jsou ze středověku, kostel sv. Jana je ze 13. století, kaple sv. Michala a farní kostel nanebevzetí Panny Marie jsou z 15. století.

Tento farní kostel je původní gotická stavba se síťovou klenbou, ale hlavně s nejvyšší kostelní věží v celém Tyrolsku – má 85 metrů! Okolo kostela je hřbitůvek a jako v mnoha dalších městech v Rakousku i tady jsou pochováni potomci našich krajanů – na náhrobcích jsou (poněmčelá) jména jako Vodička, Jelínek, Sedlák, Novotný…

Mimo dalších historických staveb zaujme návštěvníka neobvyklý počet kašen, je jich tady přes 40, z toho asi polovina původních, někdy až několik set let starých. Navíc přes město teče horská říčka, takže to tady všude šumí, zurčí a bublá. Z novodobé historie je zajímavý fakt, že v roce 1949 tady vznikla první vesnička SOS, která funguje dodnes.

TIP : Čtěte také Maraton Opolski aneb Kde jsou čeští běžci?

Město je východiskem jak do Lechtarelských Alp, tak do údolí Pitztal a okolních hor, ale třeba i do Stubaierských Alp a údolí Ötztal. Město samotné obklopují ze všech stran hory, v nejbližším okolí s nadmořskou výškou do 2.500 m, „kousek“ dál, nad Pitztalským ledovcem se do výšky 3.768 m tyčí nejvyšší hora Tyrolska – Wildspitze.

Start maratonu je už v 8,30h a na místo startu je třeba se dopravit. V 6,45h odjíždějí autobusy od sportcentra, kde byla prezentace a kde také bude cíl. Dobu přesunu od hotelu jsem měl s určitou rezervou odhadnutou abych přišel akorát. Bohužel, kousek od hotelu mě vzal do auta hodný domorodec.

Poslat ho do řiti se neslušelo a tak jsem byl na místě odjezdu autobusů o půl hodiny dříve, než jsem potřeboval, podle teploměru v autě bylo venku 7 stupňů. Autobusy přijíždějí přesně, potkáváme se s Petrem a nasedáme. Cestou si můžeme vychutnávat krásu, ve které poběžíme.

Přijíždíme na místo startu, horské středisko Mandarfen. Ještě i tady je možné se zaprezentovat. Do startu zbývá ještě nějaký čas, tak se motáme po okolí. Odevzdáme věci do autobusu, kterým jsme přijeli a který je odveze do cíle.

Startovní výstřel není z pistole, ale z historického dřevěného děla. Vybíháme, kupodivu do kopce. První kilometr ještě nastoupáme asi 80 výškových metrů a konečně pádíme dolů. Prvních pětadvacet kilometrů je pořád dolů nebo po rovině, tak to pěkně odsýpá. Mám ještě dost sil, mohu tedy obdivovat krásné velehorské prostředí.

Běžíme přes vesničky, kde už většinou selské usedlosti přebudovali na hotely a penziony, kolem potoka do kterého tečou a padají další spousty vody a tak na konci údolí už je to slušně velká horská řeka. Probíháme 6 nebo 7 tunelů, míjíme krávy, které se pasou někdy na neuvěřitelných místech. V jedné z větších vesnic, St. Leonardu, míjíme připravující se procesí – vyšňořená kapela, útvar myslivců, spousta svátečně oblečených lidí, někteří v krojích (jsme v Tyrolsku, kroj je tady ještě živé oblečení).

Po pětadvacátém kilometru jako obvykle při tomto závodu s překvapením zjišťuji, že až do cíle to takový veget nebude. Následuje asi kilometr dlouhé stoupání. Pak až do třicítky to jde zase dolů a i když to z profilu trasy na internetu nevypadá, mezi 30. a 35. kilometrem převažuje stoupání a to dost citelné.

Síly už moc není a navíc si nějak nožičky navykly na běh z kopce a nahoru jim to nejde. Na sedmé pětce běžím o 45 sekund na kilometr pomaleji než na těch předchozích. Další pětka je zase sešup dolů, ale rychlosti z první poloviny závodu už nedosáhnu ani náhodou. Konečně je tady most přes řeku Inn a vbíháme do Brennbichlu, kde je na 39,5 kilometru občerstvovačka (předposlední, ještě jedna je asi půl kilometru před cílem!). Odsud začíná to správné maso, poslední 2 kilometry je zase stoupání ! Tempo sice padá na 6 minut na kilometr, ale do cíle dobíhám spokojený, s časem na své poměry velice dobrém 3:24.

Něco statistiky. Závod se pořádá od roku 2006. Počty účastníků plynule rostou, od 131 (z toho 24 žen) v prvním ročníku až po letošních 245 (45 žen). Traťový rekord mužů je 2:14:59 z roku 2009 a žen 2:43:22 z letošního roku. V tomto roce se doprovodných akcí zúčastnilo ještě 11 čtyřčlenných štafet, 270 (79 žen) půlmaratonců a 102 (49) běžců na 11,2 km. Prvními účastníky z České republiky jsme byli v roce 2007 Petr Kuchař a já – heč !

TIP : Čtěte také Marathon Hamburg aneb Jak jsem byl na maratonu za debila :-)

V cíli se nezdržuji, vyzvednu si věci a jdu se osprchovat. Až potom jdu vyhlížet Kuchaře, kterému to dnes totálně nešlo. Dosud jsme tady spolu běželi dvakrát (vloni jsem tady byl sám) a pokaždé mě suverénně porazil, v roce 2009 měl dokonce čas 3:19, což mu stačilo na umístění na bedně ve své věkové kategorii. Dneska byl rád, že se vešel pod 4 hodiny. Na vyhlašování výsledků tentokrát nemělo smysl čekat, ještě chvilku posedíme a vypadneme pryč.

Já jdu na hotel, kde si trochu orazím a den zakončím v restauraci nějakou tyrolskou specialitou. Před spaním pak zjišťuji, že toto je jeden z mála maratonů, po kterém mě bolí zadek. Ne, že bych po závodě ve sprchách upustil na zem mýdlo, ale prostě z nezvyklého stylu běhu mě bolí kyčelní klouby a hýžďové svaly.

V pondělí ještě zůstáváme. Rozhodl jsem se, že v rámci odpočinku si udělám výlet na kopec nad městem. Počasí mi přeje, včera, při závodě, pod mrakem a celkem chladno, dneska teplo a obloha bez mráčku – hotový kýč. Po snídani se ještě stavím v samoobsluze pro nějakou mňamku na cestu a vyrážím. Nejdříve se dostanu do vesničky Karrösten s přímo pohádkovým barokním kostelíkem.

Říkám si, že už jen pro tuto jedinou věc by stálo sem přijet. Když se vynadívám, pokračuji dál. Ještě kus lesem po široké cestě a lesním chodníku až na místo Karröster Alm. Je to horská louka se stavením, které je zároveň zemědělská usedlost a turistická chata. Je dopoledne, turisté ještě nejsou, zato se tady popásají krávy s telaty, všude spousta zvonění a bučení, prostě idyla.

Jdu dál, cesta se pomalu mění na pěšinu, stromy ubývají a začíná kosodřevina. Pak končí i ta a už se trmácím jen po chodníku, který vede po skále nebo po suti. Nakonec ještě zárodek via ferraty – asi stometrový úsek ocelového lana jako jištění na nejvíce exponovaném úseku. Konečně jsem na hřebenu, ještě pár metrů a jsem u kříže na vrcholu Tschirgantu, 2370 m.

Vychutnávám si úžasný výhled na všechny strany, na řeku Inn, na vesnice a městečka pode mnou, na zasněžené třítisícové vrcholky Alp, možná i na Wildspitze. Při zápisu do vrcholové knihy zjišťuji, že hodinu a půl přede mnou tady byla skupina pěti Čechů.

Další krajany potkávám při cestě dolů, mladý pár s malou holkou a prckem, který nese mamina v šátku. Když se jich ptám, jestli chtějí všichni opravdu až nahoru, po skále a po laně, odpovídají, že ano a že to nejdou poprvé – asi dobrý oddíl !

Pokračuji stejnou cestou dolů, na horské chatě už všechno funguje, takže pivo ve mně jenom zasyčí. Znovu v Karröstenu. Tentokrát kromě kostelíka navštívím i prodejnu (a dílnu) s místními tkalcovskými výrobky. Uvnitř je jen kocour, se kterým jsem hned kamarád, a spolu si prohlížíme vystavené výrobky. Za celou dobu nikdo z personálu nepřišel, asi tady lidem dost věří. Do hotelu už je to jenom hodinka, po páté hodině jsem ve sprše.

V úterý musíme domů. Po snídani sbalím věci, zaplatím (že prý je to tady takový zvyk !) a v přesně (výjimečně) přijede Petr. Tentokrát jedeme každé auto zvlášť. Nedalo nám to a na dvě hodinky se zastavujeme v Garmisch-Partenkirchenu. Je to parádní městečko, malované domy se spoustou květin, kostel, obchůdky a zase úchvatná panoramata – samozřejmě nejdůležitější je výhled na Zugspitze, nejvyšší horu Německa. Ještě nakoupit blbůstky, zastavit se v cukrárně a už opravdu zpět do reality.

Takže. Výlet na tento maraton jen a jen doporučuji. Závod samotný je rozhodně jedinečný svým profilem, mezi startem a cílem je skoro 1.000 metrů nadmořské výšky rozdíl – dolů ! Úžasné je prostředí, ve kterém se běží.

Zabezpečení závodu je bezchybné – přihlašování přes internet, platba bankovním převodem, prezence, převoz na start, odvoz věcí zpět, zajištění trati (i když se běží za provozu), značení každého kilometru, bezproblémové občerstvovačky (žádný přepych, ale plně dostačující – voda, ionty, Red Bull, cola, banány), v cíli další občerstvení, sprchy.

Samozřejmě, nejenom závoděním živ je člověk. Je začátek letních prázdnin, navíc máme dva sváteční volné dny. Možností, co navštívit, kam zajít a případně kam vyšplhat je nepřeberně. A hlady a žízní tady myslím ještě žádný turista neumřel – takový Hirschschnitzel nebo Tiroler Leber nemají chybu a pivo tady určitě není horší než u nás – Weizenbier – mňam !

Autorem příspěvku je Petr Hrček, trvale žije v Brandýse nad Labem, je vojákem z povolání a jeho vášní je maratonská turistika. Absolvoval více než 300 maratonů !