Souhra náhod vyústila do skutečnosti, že jsem se připojila k běžecké skupince, která jela do Brixenu na závod horského maratonu v přilehlých Dolomitech. Registrace proběhla bez problémů. Ze startovní listiny jsem vyčetla, že se zúčastní další česká skupina a těšila jsem se na setkání s nimi.
Také jsem začala studovat profil trati a počítat, za jak dlouho bych mohla uběhnout trasu s 2340 nastoupanými výškovými metry. Prvních pět km rovinka, to se alespoň hezky rozběhnu. Dalších 11 km stoupání – ty jsem si označila jako Lysá Hora I.
Tady určitě hodně času ztratím, ale podle zobrazeného profilu tratě by pak měl přijít skoro 20 kilometrový úsek, který mi připadl jako mírně zvlněný. To jsem měla v úmyslu zabrat a nějakou tu minutku vybrat zpět, než přijdou závěrečné kilometry, které jsem si pracovně pojmenovala jako Lysá Hora – sjezdovka.
Sebevědomí posílené zdoláním letošního Mamut UM Silva Nortica, zdoláním Lysé Hory i Javorníka, mě připravilo o ostražitost i pokoru. Plánuji si čas 5:30 a tajně doufám, že bude lepší. Varovné světýlko, že Italské Dolomity nejsou Beskydy či Chřiby, ani nebliklo. A že si vylámu zuby na zubu, který jsem přehlédla na úseku mnou označeném jako mírně zvlněný, jsem v tomto okamžiku ještě netušila.
Boj začíná
Maratonské ráno je jako vymalované. V Brixenu jsme s předstihem, setkáváme se s výpravou Klubu letmých houbařů, probereme tradiční témata kdo jak nemá naběháno a co ho bolí, společné foto, přesun na startovní pozici, výstřel a perný boj začíná.
Probíháme uličkami Brixenu, přebíháme nad ledovcovou řekou s nádherně modrou vodou, pokračujeme po cyklostezce ven z města, směrem k horám a k vrcholu Plose. Po prvních rychlých kilometrech se trať začíná podle očekávání zdvíhat, dech zrychlovat, tempo zpomalovat. Podle propozic musím vydržet do 16. km, pak už to bude „pohodička“.
Seděla jsem na jedličce, volala jsem na myslivce
Pohled na hodinky a čas na 20. km mám ještě v paměti. 25. km už si moc nevybavuji. Intenzivní jsou ale vzpomínky na úsek stoupání, který jsem nečekala, kdy nohy jako by neměly sílu a odmítaly zdvíhat tělo, jejich tempo rychle skomíralo a udržet rovnováhu začal být problém. Měla jsem nejen citelné, ale i viditelné potíže, protože se mě pár předbíhajících běžců tázalo, zda jsem O.K.
Horečnatě jsem přemýšlela co se děje a jak z toho ven. Opakované pokusy dostat se znovu do tempa byly neúspěšné a začal se mi zvedat žaludek. Bojovala jsem se studem zastavit se. Nakonec tělo prohrálo a zdravý rozum zvítězil a já nejen že jsem zastavila, já jsem si sedla a seděla vedle tratě jako raneček neštěstí.
Dávala jsem dohromady myšlenky a síly, napila se a vstala s rozhodnutím na nejbližší občerstvovačce vzdát. Překvapilo mě, že toto rozhodnutí nebylo provázeno smutkem ani zklamáním. Z posledních sil jsem se doploužila k občerstvovací stanici na 30. km. Dva dobrovolníci si mě prohlíží a ptají, jak mi je. Už bylo lépe odpovídám a připravuji se vyslovit, že končím.
Zlatá Karolína
Jak se tak motám sem a tam s myšlenkami na ukončení toho trápení, dobíhá Karolína Jeníková a s údivem se ptá, co ty tady Ilono. „Je mi blbě, vzdám to,“ odpovídám. Karolína je odhodlaná mi pomoct. „ Pojď, poběž, budeme si povídat, to zvládneš, ty na to máš “.
„Znám své hranice a tentokrát jsem za nimi,“ zní má odpověď, ale stejně se zkouším rozběhnout. Karolína zpomaluje a čeká. „Běž, nečekej, je mi zle!“ – odháním Karolínu. Znovu se mi zdvíhá žaludek. „Běž, utíkej!“ – zaháním Karolínu jak toulavého psíka. Místo, kde jsem chtěla vzdát, mám ale už za zády. Pomalu se rozbíhám k další občerstvovací stanici.
Cola jako „šatoné dy pap“
Cestou míjím koryto s ledovou vodou a pár pramenů, blaženě si omývám obličej a chladím tělo. Úleva je obrovská. Zdá se mi, že lehce zrychluji. Další stanice – sůl a kola. Mé nejosvědčenější životabudiče. Hromádka soli na jazyku mi tentokrát chutná jako božská mana a kola jako Chateneuf du Pape. Cítím, že mohu pokračovat dále.
Znovu začínám vnímat okolní panoramata Dolomit, svahy porostlé kvetoucímu horskými růžemi, kamenný chodníček pod nohami. Předbíhám pár běžců, pár běžců předbíhá mě. Optimismu ale nepodléhám. Na posledních 3 km musíme nastoupat 400 výškových metrů.
Otvírá se mi pohled na šílený kopec, po jehož svahu těžce vystupuje zástup mravenečků – běžců. Na jeho vrcholu lze vytušit obrys nafukovací brány, která jako by provokovala – tak ukaž co dokážeš a zároveň lákala – pojď, pojď, tady tvé utrpení končí.
Stoupáme pomalu a těžce. Zdá se mi nemožné, vylézt až nahoru. Několikrát zastavuji, začínají se objevovat křeče ve svalech. Nejdřív lýtko, pak stehna. Beru poslední magnesko. Mám pocit, že každým krokem vzhůru táhnu za sebou dřevěnou nohu. Poslední pokus o zahnání křečí, pytlíček se solí z KFC. Jsem na vrcholu, ale ještě ne v cíli.
Dám té hoře na frak
Brána je černá, jak jinak – východ z pekla. Chlapec v ní mi podává Red Bull. Takové věci nepiju a odmítám. Do cíle je ale ještě pár set metrů, teď už musím doběhnout. Rychle sahám po plechovce a lačně piji. Rozbíhám poslední lehce zvlněný úsek. Noha tuhne, to přece ne, takový kousek před cílem!
Vybavuje se mi rada fyzioterapeutky Evy, používám ji a křeč nepostupuje dále. Ještě kousek, blížím se do cíle a světe div se, probíhám jím. Čísla na časomíře ukazují 6:08:05. Cítím obrovskou radost a úlevu, že i tentokrát jsem dokázala přemoct obtíže a doběhnout do cíle.
Myšlenky z tratě typu – nikdy více, se rychle rozplývají a já tuším, že ještě dostanu chuť, dát této hoře na frak :-)
