K běhu jsem se dostala přes náš horolezecký oddíl. Zvláštní, že? Ale když vám řeknu, že v našem oddíle je Libor Uher a Petr Míl, pak je to celkem pochopitelné.

Na oddílových akcích se probíraly výběhy na Lysou horu, úspěchy v závodech 5BV a podobně. Přála jsem si tenkrát aspoň jednou vyběhnout Lysou, ten cíl se mi zdál nedosažitelný. A tak jsem začala pod rouškou tmy vybíhat na Prašivou, aby mě nikdo neviděl. A ono to šlo…

Pak přišel den D, kdy jsem se odhodlala poprvé vyběhnout na královnu Beskyd. A ono to šlo..K mému velkému překvapení jsem nemusela vůbec přecházet do chůze. Povzbuzena tímto nečekaným úspěchem jsem se rozhodla, že budu běhat dál a pokusím se zlepšit si čas. A ono to zase šlo…

Lysacup a můj Jirka

A tak přišel nový cíl- jednou tak běžet Lysacup a nebýt poslední. Nejhorší bylo odhodlání, noc před závodem jsem nespala a stále si představovala tu ostudu. Sny se však (naštěstí) nenaplnily a namísto toho jsem byla oceněna bronzovou medailí z mistrovské etapy od Rajské boudy a prožila příjemné chvíle v kolektivu fajn lidí.

A tak jsem u Lysacupu zůstala, odběhala 12 etap, získala nové kamarády a stříbro mezi ženami v celkovém bodování. Pro běh se překvapivě nadchnul i můj manžel Jirka, který vždy tvrdil, že běhat nikdy nebude, protože běh nenávidí. A od té doby běháme po kopcích spolu. Už to budou dva roky (s přestávkami na léčbu horolezeckých zlomenin) a za tu dobu jsme spolu absolvovali spoustu krásných závodů: Jesenický maratón, 24 hodin na Lysé hoře, Horskou výzvu, Silva nortica run…

Nízké Tatry

Posledním společným zážitkem je závod Nonstop beh hrebenom Nízkých Tatier. Tento závod jsem chtěla absolvovat od okamžiku, kdy mi kamarádka vyprávěla, že šla hřeben Nízkých Tater a viděla tam nějaké šílence běžet závod.V tu chvíli jsem si představila ty nádherné chodníky uprostřed horské scenérie a chtěla jsem k nim patřit. Když se mi pak podařilo najít stránky tohoto závodu, poznačila jsem si datum konání do kalendáře s poznámkou preferovaný závod. A nelituji!

Konečně přišla sobota 23. června 2012. Na místo prezentace v Banské Bystrici nás náhodně dovedli Roman s Adélou z Baláž Extreme teamu, jejichž nepřehlédnutelní psi na nás na křižovatce zírali z auta před námi. Bez nich bychom prezentaci možná nestihli. Autobus nás pak odváží na místo startu k hotelu Trangoška.

Start je až za hodinu, máme tak dostatek času na rozklusání. Navzdory předpovědi počasí, která slibovala slunečno, leží na horách mraky a tak balíme ještě dlouhý rukáv. Pro jistotu, hory jsou hory. Startovní výstřel zazní v 9:30 a celkem 131 běžců se vydává na 49 kilometrový běh přes hřeben Nízkých Tater.

Zpočátku se držíme někde na konci první třetiny závodního pole a tempo je vyhovující. Ani stoupání není tak prudké, jak jsme očekávali. Na první občerstvovací stanici u chaty Štefánika jsme za 25 minut. Štěrkový chodník se tu mění na kamenitý, běžím opatrně, abych se nezranila. Zkušení horalové mě předbíhají, s nimi i první žena.

Plyšový sob

Cítím, že i Jirka by chtěl běžet rychleji, ale čeká na mě, aby mě podpořil, občas fotí, opravuje mi nefunkční camelbag. Na druhou občerstvovací stanici u Kamenné chaty dobíháme právě ve chvíli, kdy zde přistává vrtulník. Vzdorujeme poryvu větru a říkáme si, že ten hluk musel zaplašit všechny medvědy v Nízkých Tatrách. A kdyby tu přeci jen nějací zůstali, tak závodníci před námi je buď vyplaší nebo nakrmí, takže jsme v klidu.

Postupně si zvykám na kamenitý chodník a běží se mi skvěle. Dobíhám i některé závodníky, kteří mě již předběhli, jen nevidím Jirku. Vím, že je rychlejší než já a předpokládám, že mě brzy dožene. Naději ztrácím, když běžím sama již půl hodiny a nevidím ho ani v dálce. Zřejmě má nějaký zdravotní problém, v týdnu ho zlobilo koleno. Chtěl, abych bojovala o medaili, tak běžím sama dál.

Plyšový sob se mi houpe na batohu, říkám si, že to jsem celá já… Jirkovu plánovanou roli přebírají jiní muži. Chválí mě a povzbuzují, také obdiv turistů dodává sily. A tak si to užívám, zpívám si a v duchu si říkám, že už nebudu běhat nic jiného než hřeben Nízkých Tater. To už mám za sebou Dereše, Poľanu, Kotliska, Chabenec, Ďurkovou, Latiborskou Hoľu, Košařisko a zvesela stoupám na Veľkou Chochuľu. Na 37 kilometru při prudkém seběhu nastává zlom, začíná mě bolet koleno. Výrazně zpomaluji, běžím jak postřelená srnka a předbíhá mě další žena. Ach jo, dobrá nálada je ta tam.

Dvě žihadla a pak už jen finiš

Na čtyřicátém kilometru přichází prudké stoupání na Kozí chrbát. Že bude nepříjemné, se dalo tušit už z profilu trati. A je tomu skutečně tak, už neběžím, jdu. Další kilometry se strašně vlečou, zpestřil mi je však roj vos, který mě napadl a uštědřil mi 2 žihadla do lýtek. Zřejmě proto, abych tak nevnímala bolest kolene. Zabírá to (nebo to byl ten Ibalgin?) a zase běžím. Už si však nezpívám…

Do obce Donovaly vbíhám plná rozpaků, zda najdu cíl, když trasa zde není značená. Vpravo od cesty vidím jakousi bránu a tak k ní mířím. Naštěstí na mě závodník za mnou volá, že jdu špatně a ukáže mi správnou cestu. Díky!

Tou správnou cílovou branou probíhám po šesti a půl hodině běhu jako třetí žena. A pak už mě čekají jen příjemné věci: shledání s Jirkou v cíli, který doběhl s křečemi v břiše čtvrt hodiny po mně, teplá sprcha, masáž, večeře, vyhlášení vítězů, pěkné ceny a odjezd. Organizátorům i ostatním závodníkům děkuji za krásný závod, těším se na příští ročník a sobě slibuji, že více potrénuji, aby mi dobrá nálada a kondice vydržely až do cíle. Tak za rok nashle!

Web pořadatele závodu

Fotogalerie

Autorka článku Alice Martikánová je horolezkyně a horoběžkyně z Frýdku-Místku, má ráda svobodu při běhu v přírodě i příjemnou atmosféru závodů. Každý ji pozná podle malého bílého psa Vendelína, který ji doprovází téměř na každém kroku.