Alberto Salazar, americký maratonec s kubánskými kořeny, vydal v letošním roce autobiografii pod názvem „14 minutes“, odkazující na incident, během nějž se bývalému světovému rekordmanovi v roce 2007 zastavilo srdce.
Trojnásobný vítěz newyorského maratonu a aktuálně trenér Nike Oregon Projectu, v ní kromě znovuvzkříšení otevřeně líčí epizody své výjimečné běžecké kariéry.
V sérii článků, které budou v následujících týdnech vycházet, se postupně dozvíte, jak to běžel Salazar: symbol amerického maratonu, neortodoxní trenér a praktikující katolík.
Pryč z ostrova svobody
Příběh Alberto Salazara začíná roku 1958 na Kubě, kde se jeho otec José stává jedním z ústředních aktérů revoluce, která svrhne diktaturu generála Batisty a svěří mocenskou taktovku do rukou Fidela Castra. Salazarův otec, prominentní stavební inženýr, v prvních porevolučních měsících projektuje řadu veřejných staveb a sní o ostrově svobody.
První deziluze přichází poté, co Castro shodí ze stolu Salazarův návrh stavby venkovského kostela s tím, že „Bůh není součástí kubánské revoluce“. Do silně katolické země přichází východní fronta marxismu, jež brzy otráví ostrovní klima významné části kubánské inteligence.
Na konci roku 1960 opouští Salazarovi s dvouletým synem Albertem rodinnou rezidenci v Havaně, kterou později pro své potřeby zabere sovětská ambasáda, a žádají o azyl ve Spojených státech. Kubánská revoluce se právě okradla o velmi rychlého posla.
Albertovy osobáky
V Americe se Salazarův otec ujímá role mluvčího kubánského exilu a spolu se CIA spřádá plány na znovudobytí domoviny.
Tím však prokazuje medvědí službu Albertovi, jenž si musí ve škole pro svůj původ leccos vyslechnout: „Byl jsem zkrátka vyžle Alberto, dítě, které začalo běhat, protože nebylo dostatečně velké, rychlé ani hbité, aby se prosadilo v jiném sportu. Rozhodl jsem se vyniknout jako běžec, abych si kompenzoval pocity hluboké nejistoty,“ vzpomíná Salazar.
Tehdy vyhrával první školní závody a polykal tréninkové dávky od svého o čtyři roky staršího a neméně talentovaného bratra Ricarda. Jeho sourozenec však dal před atletikou přednost kariéře vojenského pilota.
„Ricardo byl mým prvním trenérem, to on mi vštípil důraz na osobní rekordy. Jelikož každý závod zahrnuje také ostatní běžce, je vítězství do jisté míry mimo vaši kontrolu, zlepšení osobáku je naproti tomu čistě otázkou individuálního odhodlání, a je proto vždy možné.“
Po nezdarech kubánského disentu se Salazarovi definitivně usazují na předměstí Bostonu, kde pubertální Alberto nachází prázdninové vyžití v seriálu lokálních závodů na pět a deset mil: „Když je klukovi v Keni čtrnáct let, už má za sebou tisíce mil a v nohách ohromnou fyzickou paměť,“ píše Alberto a pokračuje: „Jako patnáctiletý jsem neměl šanci konkurovat dospělým běžcům, tak jsem běhal na osobáky a běhal jsem tvrdě. Netvrdím, že tolik jako africké děti, ale nekonečné prázdninové závodění mě nepochybně formovalo.“
Albertovy houževnosti si zakrátko všimnou také borci z Greater Boston Track Clubu, tréninkové skupiny kolem vítěze Bostonského maratonu Billa Rodgerse, jehož rekord 2:09:27 Salazar později překoná, a pozvou ho mezi sebe.
Už na střední škole tedy Salazar dostává jedinečnou příležitost trénovat jednak ve školním družstvu mezi svými vrstevníky, druhak odpoledne a o víkendech v partě nejlepších bostonských běžců.
„Moje týdenní kilometráž byla tehdy asi 110 kilometrů, ale valná většina z toho naběhaná v dlouhých úsecích vedle zkušených běžců. Koncept nabíhání pomalých kilometrů ´long slow distance´, oblíbený mezi hobíky, mě byl cizí.
Podřídil jsem každý aspekt svého tréninku tomu, abych se zrychloval,“ dušuje se Salazar, který se zrychloval věru rapidně, když na americkém juniorském šampionátu 1975 zazářil na trati 5 000 m světový rekordem v kategorii do 16 let (14:14).
Zdroj: Alberto Salazar – 14 Minutes:
A Running Legend's Life
and Death and Life,
Rodale Books, New York 2012
Autorem příspěvku je Milan Janoušek, student Právnické fakulty UK v Praze. Jeho hlavními zálibami jsou masmédia a literatura. Odmalička oblékal dres fotbalového AFK Kolín, ale od roku 2010 visí kopačky na hřebíku a Milan běhám, co mu síly stačí :-)
