Asi se divíte, ale opravdu to dnes v Mikulčicích přesně tak nejen vypadalo, ale také i tak dopadlo. Na 450 vyznavačů běžeckého náboženství se v bývalém centru Velkomoravské říše opět pustilo do boje. A to ve všech věkových kategoriích. Jen místo zbraní řinčely maratónky a místo válečných hrůz a řady mrtvých na návsi vládlo všude veselí, kterému vévodily šťastné, i když někdy značně vyčerpané, tváře novodobých válečníků.
Nejrychlejší boty dnes nazuli Lukáš Olejníček /Moravská Slávia Brno-Newline/ a Irena Pospíšilová /AHA Vyškov/. Pro ty z vás, co jim tohle jméno nic neříká, tak vězte, že se vrátila po mateřských povinnostech výborná běžkyně Irena Petříková a je rozhodnutá opět čeřit vodu mezi našimi vytrvalkyněmi. Oba nejlepší, tedy absolutní vítěz a první žena, se na 10 km trase dostali do cíle za 31:23 a 38:49.
Za Lukášem se pak prohnali bratři, jak se patří. Ne jako ti Svatoplukovi synové. Lukáše Kučeru opět sice, jako zatím tradičně, porazil starší Martin Kučera /oba VSK Univerzita Brno/, ale rozestupy nebyly velké. Rozhodčí a čipy jim naměřili 31:27 a 32:04. Tentokrát až čtvrtý se objevil na šachovnici jeden ze spolufavoritů dnešního závodu Tomáš Blaha /AK ASICS Kroměříž – 32:28/.
Druhá žena v pořadí, velezkušená česká vytrvalkyně Ivana Martincová /Moravská Slávia Brno- 41:13/, přespurtovala mazácky až v závěru Katku Doubkovou /AK Perná-41:15/ a odsunula ji tak absolutně mezi ženami na třetí místo.
Velká Morava, to není jen Sámova říše
Velká Morava v Mikulčicích je mezi běžeckými závody již dlouhá léta pojmem a to nejen na Jižní Moravě. Vysoký kredit tohoto závodu není jen v pořadatelském týmu, ale hlavně v poměrně rychlé trati, kde se dají zaběhnout hned z jara velmi kvalitní časy.
Samozřejmě pokud výkony na otevřené trase neovlivní příliš silný vítr, což se v tomto ročním období stává dost často. Přesto má závod obrovskou tradici, což dokumentuje jeho již 38. ročník, který pořádá atletický klub Mikulčice ve spolupráci s místní obcí. Velká sportovní akce je zařazena jako pátý závod do letošního Moravsko-Slovenského běžeckého poháru a zároveň je prvním závodem Běžecké Tour Jihomoravského kraje.
Zdejší oblíbené závody dětí, za kterých za ta léta mnoho z bývalých účastníků dětských závodů dospělo až mezi startující v hlavním závodě a někteří už i mezi pokročilejší veterány, patří mezi nosné pilíře Hodonínského běžeckého poháru mládeže.
Závodníky na 10 km trati čeká okruh vsí a potom trasa vede na Slovanské hradiště a odtud se vrací celý peloton zpět k obecnímu úřadu do Mikulčic. V minulosti se zde řada našich skvělých běžců dokázala dostat i pod 30 minut, což jen dokumentuje, jak rychlý závod to zde je.
Karty byly rozdány brzy po startu
Když vyrazilo 222 borců a borkyň na zdejší desítku, dali se předem tušit hlavní favorité, ale že se to tak rychle vystříbří, to zřejmě nečekali ani oni sami.
Na čele se usadila dvojice Lukáš Olejníček a Martin Kučera, kteří si nedarovali ani metr, jak mi potvrdil sám Martin: „Věděl jsem, že Lukáše ve finiši neporazím a musel jsem to zkusit tempově. Jenže zpáteční protivítr mi to dokonale zhatil. S tím se nedalo bojovat a tak ani mé nástupy před cílem už pak nestačili. Ale je to první letošní závod, tak to rozhodně není špatné.“
„Když jsem dokázal udržet tempo na trati a pak v závěru Martinovi trháky, věřil jsem, že už se mi ve finiši podaří vybojovat vítězství. Přesto to rozhodně nebylo vůbec tak jednoduché, jak by to třeba mohlo vypadat,“ přiznal se Lukáš Olejníček. „Po zranění jsem toho moc nenatrénoval, tak mě dnešní výsledek docela mile překvapil,“ zhodnotil svůj výkon třetí v cíli Lukáš Kučera.
„Kluci se do toho pustili strašně rychle. První kilometr hluboko pod tři minuty. To jsem si nemohl dovolit,“ okomentoval průběh závodu Tomáš Blaha. „Chtěl jsem to zkusit až po obrátce, ale proti větru už nebyla žádná šance.“
„Potřebovala jsem si ověřit, jak na to jsem,“ usmívala se u kočárku Irena Pospíšilová. „Zdejší trať je poměrně rychlá a tak jsem zkusila běžet naplno a konečně už to vypadá dobře. Doufám, že se budu dál zlepšovat stejně rychle jako dosud.“
„Po půlmaratónu v Pardubicích mě bolela noha,“ naznačila mi Ivana Martincová.„Nemohla jsem si dovolit jít od začátku nějak moc rychle, ale po obrátce jsem se rozběhla a pak se mi podařilo předběhnout v posledních metrech i Katku, takže dnes plná spokojenost.“
„Byla to letos vlastně moje první ostrá desítka,“ trochu zklamaně mi potvrdila Katka Doubková. „Nevěděla jsem, co od sebe můžu čekat, ale docela mě překvapilo, jak to šlo dobře. Nebýt toho, že jsem se v předposledním kilometru proti větru, když jsem už běžela sama, dost ztuhla, určitě by to bylo ještě lepší. Ale po letošní promaroděné zimě to už zase vypadá jakž takž dobře, takže věřím, že se rychle zase pod 40 minut dostanu.“
Kníže Sámo by mě poslal asi obdělávat pole
Nebo spíš na popraviště. Určitě by to tak dopadlo. Nedostal jsem se pod 40 minut a na to by v boji doplatilo mnoho mých bratrů ve zbrani. Co s takovým dědkem. Na pole nebo na špalek.
Nějak jsem to hned od začátku nestíhal. Těžké nohy neposlouchaly, ruce jsem měl jako kovadliny, a to jsem neběžel se žádnou zbrojí, ale jen tak nalehko, jak to jen šlo. Počasí to konečně zase dovolilo. Ale dnes by mi nepomohla ani vrtule mezi hýžděmi. Prostě den blbec. Nakonec jsem byl rád, že jsem se vůbec dostal do cíle a rozhodně budu muset značně přehodnotit své letošní plány.
Výsledky
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
