Vít Pavlišta patří k mladé generaci vytrvalostních běžců. O víkendu získal svůj premiérový titul na MČR v půlmaratonu a za necelý měsíc odstartuje do svého prvního maratonu. Přesto říká, že běhá pro radost, občas se v rámci tréninku projede na koloběžce a v létě chce závodit proti tramvaji městské hromadné dopravy…
Sobotní titul z Pardubic je obrovský úspěch. Ty jsi ale měl úspěchy již v mladších kategoriích – můžeš je v krátkosti vyjmenovat?
„Zas tak moc jich nebylo. S atletikou jsem začal až na vysoké škole v Liberci pod vedením trenéra Honzy Šebelky. Do té doby jsem závodně lyžoval, ale v juniorech jsem si už zkusil MČR na dráze a později běhy do vrchu. Bylo to ale v podstatě bez běžeckého tréninku. Nasbíral jsem na MČR spousty čtvrtých míst od těch juniorů až po kategorii do 22 let. Až v mužích jsem získal stříbro na Běchovicích (2007), bronz z ½ maratonu (2011), zlato v běhu do vrchu (2011) a teď zlato v Pardubicích.“
Kterého dosavadního výsledku si ceníš nejvíce?
„Asi toho letošního půlmaratonu, ale ten loňský bronz je skoro na stejné úrovni. Konkurence byla letos v Pardubicích slabší.“
Slibně rozjetou kariéru přibrzdilo zranění. O co šlo a jak probíhal návrat?
„Šlo o chronický zánět achilovky, s kterým jsem bojoval 2 roky. Podstoupil jsem 2 operace, které nepřinesly žádné zlepšení. Už jsem ani nevěřil, že ještě někdy budu běhat. Oblíbil jsem si kolo a chvíli jsem uvažoval, že bych zkusil závodit v silniční cyklistice. Nakonec se mi podařilo problémy s achilovkou vyřešit díky jedné šikovné fyzioterapeutce z Jablonce nad Nisou.“
Vrátil ses krátce před koncem roku 2009 a hned jsi vyhrával – jak intenzivně jsi před návratem trénoval? Plánoval jsi comeback v takové formě?
„Ten rok 2010 zas tak úspěšný nebyl. Absolvoval jsem trochu lehčí zimní přípravu a na jaře začal závodit. Achilovka vydržela, tak jsem se do tréninku mohl následující zimu obout pořádně.“
Jak trénuješ nyní? Můžeš čtenářům prozradit něco z tajů své přípravy?
„V zimě je ten trénink dost náročný. Vzhledem k tomu, že chodím normálně do práce, si nemohu dovolit trénovat dvoufázově. Denně běhám 20 – 30 km, téměř všechno v tempu.“
Věnuješ se vzhledem ke své sportovní minulosti stále v zimě také přípravě na běžkách, nebo pouze běháš? Co třeba horské kolo, plavání, posilovna a podobně?
„Vzhledem k tomu, že jsem hodně dlouho závodil na lyžích, mě už teď tolik netáhnou. Zajdu si na ně párkrát za sezonu. Nějaké lehké posilování samozřejmě dělám, naplavu tak 1 km ročně (úsměv), rád jezdím na koloběžce.“
Jak ses připravoval na Pardubický vinařský půlmaraton? Sdělíš nám, jak probíhaly poslední dny před závodem, kdy jsi „ladil formu“?
„Jarní příprava na mistrovský půlmaraton měla vypadat úplně jinak, ale zase mě trochu přibrzdilo zranění. Chtěl jsem jít ještě před Pardubicemi půlmaraton v zahraničí a několik silničních desítek. Bohužel jsem musel omezit trénink i závodění a ten jarní rozjezd nebyl úplně optimální. Ten půlmaraton v Pardubicích nebyl špatný, ale věřím, že se dostaví ještě lepší forma až se trochu rozběhám. Natrénováno mám dost.“
Velmi dobře se znáš s Petrem Pechkem – trénujete spolu? Dá se očekávat, že mu budeš při mistrovském maratonu pomáhat k zaběhnutí B-limitu pro olympiádu?
„Petra samozřejmě znám, ale trénuje v Praze s panem Kervitcerem. Potkáváme se pouze na závodech. Pomáhat mu nebudu, protože na to nemám (úměv). Naopak on a další běžci snažící se o olympijský limit budou pomáhat mě. Ten maraton si chci pouze vyzkoušet, zaměřuji se stále na kratší tratě. V Praze chci běžet pasivně za skupinou „limitářů“, tak dlouho, jak jen to půjde.“
Pro mnoho výkonnostních běžců je problém skloubit trénink a práci – souhlasíš, nebo v tomto ohledu potíže nemáš?
„Je to určitě složitější než se soustředit pouze na to běhání. Vzhledem k tomu, že žiji v Liberci sám, tak se mi to běhání s prací daří skloubit docela dobře. Po práci jdu běhat, protáhnu se a jdu spát.“
Zatím se stále zlepšuješ, zařadil ses mezi českou vytrvaleckou špičku. Chtěl bys ještě výše? Pomýšlíš na evropské vavříny?
„Tak vysoké ambice nemám. Běhám pro radost a dokud se budu zlepšovat, tak mě běhání určitě bavit nepřestane.“
Je někdo, komu bys chtěl poděkovat za to, kde jsi? Kdo Ti nejvíce pomohl při cestě za vytrvaleckými úspěchy?
„Velké díky určitě patří mému trenérovi. Přišel jsem k němu jako lyžař a za těch pár sezon, které jsem odtrénoval pod jeho vedením, mě naučil běhat a dostal mě tam, kde jsem. Díky klukům z naší tréninkové skupiny za zábavu na trénincích i mimo ně. Díky přítelkyni Hance, které nevadí přizpůsobit program tak, abych si stihl odtrénovat a za to, že mě doprovází na závodech a často i na koloběžce při tréninku. I všem ostatním, kteří mi fandí.“
Zároveň se během bavíš – jak vypadá plánovaný souboj tréninkové skupiny Pomalí kluci s tramvají v ulicích Liberce?
„Zatím žádný naplánovaný termín nemáme, ale někdy v létě bychom to mohli uspořádat. Dáme vědět přesný termín, až se dohodneme. Ty i případní další zájemci jste srdečně zváni. Poběží se ale za plného provozu a na vlastní nebezpečí.“
Díky za rozhovor a přeji, aby Tě běhání i nadále bavilo.
Autorem článku je Martin Singr, mladý běžec ze středních Čech. Nyní studuje ČZU v Praze a v tomto městě také trénuje, o víkendech jej lze vidět pobíhat v okolí Rychnova nad Kněžnou nebo Sedlčan.
