„Upřímně, nevzpomínám si, kdy se mi naposledy nějaká kniha takhle líbila…“
„Začnu své hodnocení tím, že nejsem, nikdy jsem nebyla a nikdy ani nebudu běžkyně…“
„Vím, že jsem v menšině, ale mně se ta kniha vůbec nelíbila…“
A co vy? Vzpomenete si ještě, jaké ve vás vyvolala dojmy? Možná se vám líbila bezpodmínečně, možná vám změnila život, možná jste si kvůli ní uhnali bolavou achilovku, plantárku nebo koleno, možná jste ji ani nedočetli, anebo jste díky ní uběhli první z řady ultra… Ať či tak, je jen malá šance, že byste mezi běžci, kteří zároveň i čtou, našli někoho, komu se bestseller amerického novináře Christophera McDougalla Born To Run – Zrozeni k běhu nikdy nedostal do ruky. Dnes je to přesně deset, co se literární fenomén na poli běžecké literatury objevil na amerických pultech poprvé.
Bez ohledu na to, zda považujete McDougallovo vyprávění o takřka mytickém kmeni mexických Tarahumarů za absurdní promo bosého běhání, nebo za nekonečný zdroj inspirace, faktem zůstává, že slavilo celosvětový megaúspěch. Born To Run se prodalo přes tři miliony kopií, kniha vyšla v 26 jazycích a například na portálu Goodreads, odkud pocházejí citace u úvodu článku, jej ohodnotilo přes 140 300 čtenářů (a přes 12 800 lidí si našlo čas, aby k němu dokonce napsalo slovní hodnocení).
Kniha se udržela v žebříčku bestsellerů deníku New York Times neskutečných 178 týdnů (takže skoro tři a půl roku) a v českém překladu se objevila v roce 2011. Na pultech knihkupectví tehdy působila jako zjevení. Kdo v té době běhal, určitě si vzpomene, že kromě jedné dvou příruček o tom, jak natrénovat na maraton za sto dní nebo jak vůbec běhat, moc běžecké literatury nebylo. Snad jenom knihy o Zátopkovi a Ultramaratonec Deana Karnazese.
A pak přišlo Zrozeni k běhu. Kniha, která v mohutném tempu vršila pro většinu našinců do té doby jen málo známá jména: Western States 100, Leadville, Měděné kaňony, Gordy Ainsleigh nebo Scott Jurek. Ten měl tehdy svou první knihu teprve napsat – stejně jako třeba Adharanand Finn, který se svými Keňany tehdy teprve běhal (oba své knihy vydali v roce 2012). A odstartovala vlnu minimalistického běhání.
McDougall, rekreační běžec a sportovní novinář, se na začátku svého vyprávění vydává do mexických Měděných kaňonů hledat tajemný kmen přirozených běžců, rarámuriů neboli běhajících lidí, jak sami sebe nazývají. Ti podle něj neztratili to, oč jsme se přílišným balastem moderní techniky a technologie připravili: prostou radost z běhu jakožto nejpřirozenějšího pohybu.
A zároveň doufá, že se mu podaří najít k téhle radosti znovu cestu. Tarahumarové jsou v knize popsaní dostatečně dramaticky a tajemně, aby měl čtenář místy tendenci listovat na přebal a ujišťovat se, že se se nepřehmátl a nesáhl omylem po Verneovi nebo Mayovi. McDougall s indiány těžko navazuje kontakt a dlouho a dramaticky pátrá po efemérním stínu tajemného Caballa Blanca. Postupně se mu podaří odkrýt existenci nejen těch nejvytrvalejších běžců planety, ale přijít i s vlastní teorií, proč většina z nás trpí i při mnohem menší tréninkové zátěži chronickými zraněními.
McDougallovi je často a po právu vyčítáno, řekněme, velice benevolentní nakládání s fakty (kupříkladu na Bostonský maraton se určitě nedostane jen 0,1 % zájemců, jak autor tvrdí – podle aktuálních statistik má bostonský limit splněno asi 10 % potenciálních zájemců) a jejich záměrné překrucování, aby sdělení vyznělo v souladu s prezentovaným přesvědčením (když budete běhat v moderních odpružených botách, daleko nedoběhnete).
Pokud bychom chtěli v kritice pokračovat, snadno nám poslouží například memoáry našeho ultramaratonce Dana Orálka, z nichž víme, že tarahumarové nejsou zdaleka ta neviditelní a těžce dosažitelní, jak McDougall prezentuje, anebo porovnání maratonských časů podle McDougalla „courající ho se“ Lance Armstronga (2:59:36) proti kvaltujícímu Bosému Tedovi (3:20:15). Jenže otázka zní: skutečně chceme?
Čtenáře se zálibou ve faktické, věcné literatuře muselo Born To Run zlobit, a některé možná až vytáčet. Ale bez ohledu na to, jestli patříte do táboru příznivců nebo odpůrců minimalistického běhání, nelze Born To Run upřít čtivost, zábavnost a spád.
Je to taková pohádka o běhání, založená na skutečném příběhu, která stále dokáže zaujmout a pobavit i naprosté neběžce a jíž přejeme všechno nejlepší k desátým narozeninám. A děkujeme za to, že se jí podařilo odstartovat novou éru – éru knih o běhání, lepších i horších, které vychází v takovém množství, že si každý může najít tu svou.
