„Just Do It.“ Kdo by neznal jeden z nejslavnějších sloganů jedné z největších firem se sportovním vybavením na světě. Fajfka Niku je stejně ikonická jako tři pruhy Adidasu. Zatímco tváře, které stály u zrodu podobně proslulých počítačových firem, zná každý a Billa Gatese nebo – dokud to bylo možné – Steva Jobse byste poznali i na ulici, jméno Paul Knight bude povědomé jen hrstce zasvěcených. Natož abyste si jej automaticky spojili právě s firmou, jejíž začátky spadají do šedesátých let, kdy její zakladatel prodával kecky z kufru auta a která dosáhla v roce 2019 obratu 30,5 miliardy dolarů.
Po přečtení memoárů, které vyšly v loňském roce pod názvem Umění vítězit v nakladatelství Ikar, uvidíte onu ikonickou fajfku uvidíte v docela jiném světla a pana Knighta z hlavy jen tak nedostanete. Život Paula Knighta, alespoň ten obchodní, je koncentrátem amerického snu.
Na pro autobiografii poměrně rozsáhlých 431 stranách vypráví příběh obyčejného kluka z Oregonu, který měl „Šílený Nápad“ a zatím šíleným nápadem si tvrdě, a jak bez obalu přiznává, často i bezohledně celý život šel. Knight, kterému od dětství všichni v rodině a blízkém okruhu říkali Buck, se krátce po dokončení vysoké školy rozhodl jít za hlasem svého srdce a zasvětit svůj život prodeji a posléze i výrobě a inovaci sportovních bot a později i sportovního vybavení.
Během cesty kolem světa, kterou po absolvování Stanford Graduate School of Business, se zastavil i v Japonsku, kde propadl kouzlu bot značky Tiger, které vyráběla společnost Onitsuka. Aniž by to mohl tušit, začal Knight ve chvíli, kdy se v roce 1962 rozhodl, že chce být jejich distributorem ve Spojených státech a vymyslel název své, v té chvíli ještě neexistující, společnosti Blue Ribbon, psát dějiny gigantu Nike.
Jsou to dějiny plné odříkání, dřiny, i velkého štěstí – a to především na lidi, kterými se dokázal Knight obklopit. Nejprve tu byl jeho legendární vysokoškolský trenér Bill Bowerman, který trénoval mimo jiné i neméně legendárního Steva Prefontaina a jenž stál za vynálezem přelomové „vaflové tenisky“, s níž Nike udělal díru do světa. Svérázný charakter, který navíc jako jeden z prvních začal propagovat rekreační běhání pro masy (už v roce 1966 vydal knihu s názvem Jogging) v době, kdy byl běh na dlouhé tratě výsadou naprostých bláznů. Ve vedení firmy se postupně ustálila skupinka extrémně nadaných workoholiků, kteří žili svou prací a pro svou práci. Stejné štěstí jako na lidi měl Knight i při výběru partnerky.
Od dluhu k dluhu
V kapitolách rozdělených po jednotlivých letech můžete spolu s Knightem sledovat extrémní růst a ještě extrémnější zadlužení firmy, které se sice enormně dařilo, ale dlouhé roky nevydělala ani ň. Knight se svým vyprávěním končí v roce 1980, v roce, kdy Nike vstoupilo na burzu a stalo se obchodovatelnou firmou (a on i jeho tým workoholiků konečně vydělali pořádné peníze). V rozsáhlém závěru navíc využívá možnost vyjádřit se s odstupem k celé řadě kauz, které během let v souvislosti s Nike vznikly – od rozchodů s klíčovými spolupracovníky po obvinění z masové skupování továren ve třetím světě, kde jim kecky vyrábějí lidé, kteří by si je za svůj plat ani nemohli koupit.
Umění vítězit však není kniha o businessu. Není to návod, jak přes noc (a dalších čtyřicet let k tomu) vytvořit multimiliardovou společnost. Je to především osobní zpověď Paula Knighta. Je to kniha o tom, jak to celé viděl a vnímal on. Síla memoárů dnes už starého pána tkví v upřímnosti, v tom, že ze sebe nedělá úžasného manažera a skvělého člověka. Vůbec ne. Neuhýbá pohledem před chybami, kterých se dopustil, a otevřeně přiznává, že s ním musela být opravdu obtížná spolupráce. Stejně tak bez příkras popisuje svůj komplikovaný vztah s otcem i zklamání ze sebe sama, když poté, co sám založil rodinu, nedokázal být lepším tátou svým synům. Z textů čiší lítost nad některými životními kroky, ale nebojte, není to ufňukané sebemrskačství, naopak – všechno nakonec přehluší obrovská hrdost, kterou při pohledu na „třetí dítě“ – tedy samozřejmě Nike.
Morče v soukolí
Snaha vypovědět úplně všechno tak, jak to bylo, a nic nevynechat, je jednou z věcí, které knížce nakonec podrážejí nohy. Pokud nemáte čas číst větší kusy naráz, příběh se rozpadá na „koupili jsme boty – neměli jsme peníze – prodali jsme boty – koupili jsme další“ a vlastně se nic moc neděje. Paradoxně začíná být vyprávění nejnapínavější a nejzajímavější ke konci, kdy Nike čelí žalobám a musí bojovat o svou existenci – a že je o co bojovat. Přesto by spádu vyprávění rozhodně neuškodilo, kdyby byla kniha o nějakých sto, sto padesát stran kratší.
Druhým kamenem úrazu je česky překlad. V lepším případě můžeme mluvit o jeho rozkolísané kvalitě, v té horší o výslovných chybách, které při čtení extrémně ruší a způsobují, že se tok textu zadrhává. Překladatelka Wanda Dobrovská nedůsledně pracuje s obecnou češtinou, kterou nepochopitelně prokládá archaickými výrazy. Na jedné stránce se vám pak může sejít frťan, venkoncem, džíny jsou jeté, ale auta mají břink a šmrncovní barvu (s. 52). O tom, že v šedesátých letech nic jako „hipsteři“ (s. 20 – čili spíše hippíci) nebo jak si asi představuje „podiatrická morčata“ (s. 56 – tedy králíci ve smyslu pokusných králíků, angličtina užívá idiom „guinea pig“, což znamená též morče). To jen pro příklad. To, že by nebylo od věci, aby si knihu, v níž jde z velké části o běhání, přečetl někdo, kdo běhá, je asi škoda psát – pak bychom třeba nemuseli číst, že „dal jsem si kondiční běh…“ (s. 33). Nevím jak vy, ale já si obvykle „jdu zaběhat“, nedávám si kondiční běh. Překlad trpí přílišnou doslovností, mnoho věcí, které jsou v angličtině v pořádku se v češtině použít nedají. Včetně. Oddělování. Jednotlivých. Slov. Pro. Větší. Důraz.
Byla by ovšem velká škoda nechat se od čtení Umění vítězit (v orig. Shoe Dog, což je termín označující vášnivého milovníka bot, který jim zasvětil celý život) odradit. Pokud jsem někdy běžeckým pamětem vyčítala, že jejich autoři pohříchu nemají ještě co vyprávět a měli by s publikování autobiografií počat, až budou mít skutečně co rekapitulovat, je Umění vítězit dokonalým příkladem, jak by takové memoáry měly vypadat. Je to velký příběh velkého člověka, který dokázal velké věci, protože se nenechal odradit a protože nikdy ve svůj velký sen neztratil víru, i když to znamenalo, že bude muset lhát a riskovat. Neváhal a „prostě to udělal“.
