BezvaBĚH je na startovní čáře. Věřím, že na startovní čáře je i spousta žen, které už přišly na to, že běh není sport pro vyvolené a rozhodně není aktivitou určenou jen mužům. Nebylo tomu tak ale vždy…
Tak třeba období antiky. Ve Spartě se dívky mohly účastnit kratších běžeckých závodů. Avšak během olympijských her v Řecku byl pro ženy zapovězen jakýkoliv závod. Za pouhé přihlížení je čekal trest smrti. Snad jen v roce 600 p. K. měly dámy vlastní sportovní hry konané při slavnosti na počest Héry, manželky boha Dia.
Středověk představoval pro ženy období temna. Na nějaké závodění – běh nevyjímaje, určitě nemohly ani pomyslet. Století následovalo století, až nastal rok 1898. Jistá Řekyně jménem Melpomene se chtěla zúčastnit maratonu při prvních novodobých olympijských hrách v Athénách a ačkoli zaběhla zkušební běh na trati 40 km za čtyři a půl hodiny, nebyla jí účast povolena.
Ženy zkrátka na trati budily posměch a pohoršení . To by přece nešlo – odskočit si od plotny, dětí a opečovávání manžela. Např. v roce 1904 časopis „Sport im Wort“ srovnával běžecký styl žen a mužů jako „kolébání kachny“ a „hrdý krok čistokrevného koně“. Také se při čtení těchto slov stáváte zarputilou bojovnicí za ženská práva?
Organizovaně se ženská atletika začíná projevovat až po 1. světové válce. Roku 1921 byl založen Mezinárodní ženský sportovní svaz (Fédération Sportive Féminine Internationale, FSFI) a roku 1922 byly uspořádány I. ženské světové hry v Paříži převážně s atletickým programem.
Nástup žen do běžeckých disciplín zaznamenáváme až v roce 1928 na olympijských hrách v Amsterodamu i přes námitky de Coubertina. Ženy atletky tehdy mimo jiné poprvé závodily v běhu na 800 metrů. Na start nastupovaly sportovkyně spíše odvážné než trénované. Dopadlo to tak, že značná část startovního pole na trati zkolabovala. Zvítězila Němka Lina Radke Batschauer.
Dalších 32 let pak ženy z rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru na atletickém oválu nesměly v závodě uběhnout víc než půl kola. Až kolem roku 1960 nastalo postupné uvolnění a ženské tratě se začaly prodlužovat. Po osmistovce se pro ženy uvolnila patnáctistovka, pak tři kilometry a nakonec po dalších dlouhých letech i desítka.
České atletky si na nových delších se tratích vedly výborně. Byla to Jaroslava Jehličková, která se v září roku 1969 stala světovou rekordmankou na tehdy nejdelší oficiální ženské trati 1500 metrů časem 4:10,7. V rekordních tabulkách se tehdy držela téměř tři roky.
V roce 1967 se dvacetiletá Američanka Kathy Schwitzer v převlečení za muže zúčastnila bostonského maratonu. Převlek se „provalil“ a jeden z funkcionářů se pokusil běžkyni vlastnoručně odvléct z trati. Ostatní běžci se ale naštěsti Kathy zastali a tak mohla doběhnout do cíle. Kletba byla prolomena. V roce 1984 v Los Angeles byl ženský maraton poprvé v historii součástí olympijských her.
Ale nebyl to Bostonský maraton, na jehož startu poprvé stála žena. Psal se rok 1951, když jistou Miloslavu Bínovou, povoláním učitelku hudební školy, i s jejími dvěmi kamarádkami propašoval na start Ratibořského maratonu jiný maratonský běžec Jaroslav Štrupp. Všechny tři ženy doběhly do cíle s časem mezi čtyřmi až pěti hodinami. Pořadatelé maratonu tehdy unikli disciplinárnímu postihu, avšak o případu se nesmělo psát.
Ženám nepřátelský byl ještě v roce 1966 i Medzinárodný maraton mieru v Košicích, když odmítl přihlášku Slovenky Márie Mankovecké z Trenčína. Své běžecké pole jim otevřel až v roce 1980 v rámci 50. ročníku Maratonu míru, který byl tehdy zároveň poprvé otevřen kondičním běžcům.
V Běchovicích startují ženy oficiálně od roku 1972 (první vítězkou se stala Helena Ledvinová – Nerudová), již o dva roky dříve je však načerno zvládla členka SK NOHYB Praha Věra Podroužková a pravděpodobně i několik dalších nebojácných žen.
Nesmíme zapomenout na Němku Annie Erdkampovou, vítězku prvního ryze ženského maratonu v západoněmeckém Waldnielu v roce 1967. Iniciátorem tohoto běhu byl německý sportovní lékař a popularizátor běhu pro zdraví a kondici Ernst van Aaken. První ženou, která zaběhla maratonskou trať pod tři hodiny, byla v roce 1971 Američanka Bonnerová.
Je smutné, že českoslovenští atletičtí představitelé patřili dlouhá léta ke konzervativnímu křídlu a na kongresu IAAF hlasovali proti zařezení ženského maratonu do světových soutěží. Teprve v roce 1980 vzniklo v ČSSR první reprezentační družstvo maratonkyň.
V září 2011 se v Ostravě koná jubilejní už padesátý ročník Ostravského maratonu, nejstaršího maratonu na území České republiky. Podařilo se mi dopátrat, že první dvě ženy na Ostravském maratonu startovaly až na jeho 13. ročníku v neděli 6. října 1974.
Emílie Přivřelová-Ovádková – ročník 1943, startující za VŽKG, doběhla do cíle s časem 3:26:04. Vlasta Rulcová, ročník 1944, běžící za Lokomotivu Liberec čas proťala cílovou pásku za 4:00:16.
Tak vidíte holky, jak se máme v roce 2011 bezva. Určitě to máme v mnohém jednodušší, než naše předchůdkyně. A nejde jen o závodění. Jde hlavně o běhání pro radost, pro zdraví a báječný pocit. O tu spršku endorfinů, která na nás po doběhu pokaždé čeká. I když o úplné rovnoprávnosti ještě nemůže být řeč. Ale o tom až příště…
Autorkou příspěvku je JUDr. Lenka Wagnerová, členka Maraton klubu Seitl Ostrava, nadšená cestovatelka a milovnice bílého vína, odrůdy Veltlínské zelené. Své zážitky ze závodů prezentuje na svém blogu.
