„Nikomu nevěř!“ hlásal plakát na zdi kanceláře Foxe Muldera v Aktech X, ikonickém seriálu 90. let. Kdyby se Mulderovým heslem řídil i famózní běžec Charlie Engle, mohl by se jeho život odvíjet docela jinak.
Charlie Engle přišel na svět v americké Severní Karolíně v roce 1962. Ve světě vytrvalostních běhů je pojem – spolu s Kevinem Linem a Rayem Zahabem jako první přeběhli Saharu, zúčastnil se celé řady extrémních závodů, několikrát dokončil Badwater Ultramarathon a v roce 2010 se dokonce zúčastnil i legendárních Barkley marathons. Jeho paměti nyní pod názvem Ultramaratonec vydává nakladatelství Práh. A na rozdíl od drtivé většiny autorů běžeckých memoárů, jež jsou dostupné v češtině, má Charlie Engle skutečně co vyprávět.
Předně je třeba říct, že Ultramaratonec není kniha o běhání, jak ho vidí Charlie Engle, je to kniha o Charliem Englovi – běžci. O tom, co pro něj běh znamená a jak moc mu pomohl. Engle otevřeně vypráví o svém dětství, o nestabilním zázemí a o hladu po lásce a uznání od otce. Urputná snaha o emoční prožitek a saturaci potřeby uznání, které nevyhnutelně nemohly být uspokojeny, jej dovedou k závislosti na alkoholu, kokainu a posléze i cracku. Už v této fázi vyprávění ale něco nehraje. Přestože mezi dvacítkou a třicítkou chlastal Charlie první ligu, šňupal kila koksu a posléze vykouřil tolik cracku, že by to položilo celé ghetto, dokázal najít ženu, která byla ochotná si ho vzít a mít s ním děti. Dokázal vydělat peníze. A ve všem, na co sáhl, byl nejlepší – vlastně i v tom kouření cracku, protože vydržel mnohem, mnohem víc než ostatní feťáci kolem něj.
Ve třiceti si řekl a dost. Tehdy už jako dvojnásobný otec nastoupil na odvykací léčbu a nahradil jednu závislost druhou – místo cracku začal zuřivě běhat. Nečekejte ale žádný návod, jak uběhnout maraton pod tři nebo co jíst a pít, aby se z vás stal elitní vytrvalec. Engle ve svých memoárech přináší mrazivě upřímnou zpověď závislého člověka, jenž celoživotně bojuje s touhou se znovu napít, znovu se propadnout do prázdnoty, která ho dokázala tak snadno zbavit starostí a odpovědnosti, když se obé příliš nakupilo. Přiznává, že nebyl ani dobrý manžel ani skvělý otec a přiznává i celou řadu relapsů (jeden z maratonů běžel s pekelnou kocovinou a během závodu vypil několik piv, aby vůbec dokázal fungovat). Přestože nakonec dokázal definitivně závislost na pití a drogách nahradit během, jeho přístup hraničil s absolutní obsesí. Nebylo dne, kdy by neběhal, sbíral maratony, usiloval o lepší a lepší časy, a pak už ani to nestačilo. Stejně jako na jeho dráze narkomana, i na té běžecké potřeboval čím dál silnější impulsy, aby svou potřebu po utrpení a vykoupení dokázal uspokojit. A pak se před ním otevřel svět extrémních závodů a ultramaratonů. Odhodlání, výdrž a cílevědomost jej vynesla mezi běžeckou elitu, zároveň jej ale připravila o rodinu. Není totiž možné vydělávat na nesmírně drahé expedice, cestovat po světě a zároveň být dobrý manžel a otec.
A právě pro jeho věčně hladové ego je tak těžké se s Charliem ztotožnit. Přestože mnozí z nás jsou schopní a ochotní obětovat našemu koníčku hodně – časem počínaje a sem tam i rodinnou pohodou konče, věřím, že tak daleko za hranu jako Engle se vypravuje jen málokdo z nás. Touhu po uznání a pozornosti otce nakonec Charliemu neuhasí ani obdivuhodné výkony na sportovním poli – i když přeběhne se svými dvěma parťáky jako první Saharu, zůstává to pro jeho otce jen drahým výstřelkem. Až zvůle úřadů, kdy Engle doplatí na vlastní důvěřivost, mu konečně dopřeje kýžené sblížení s otcem. Charlie Engle byl v roce 2010 odsouzen k 21měsíčnímu trestu odnětí svobody za nepravdivě uvedenou výši příjmu v žádosti o hypotéku. Podle všeho šlo o padělané formuláře z pera jeho makléře, kterému Engle příliš věřil a jenž neváhal svědčit proti němu, aby si sám mohl odsedět pouhých deset měsíců. Realita je i podle článků v Business Insideru stejně absurdní jako zní a zdá se, že se Engle stal exemplárním případem a obětním beránkem v době, kdy se hroutily bankovní domy jako ty z karet, ale velká zvířata seděla v bezpečí svých klecí. Na druhou stranu jsou určité informace v knize zarážející – po propuštění se například vrací ke své někdejší práci opraváře karoserií zničených krupobitím. Za dva týdny práce si vydělá těžko představitelných 15 000 dolarů, tedy přibližně 360 000 korun (pokud by pracoval v kuse dvanáct hodin denně vycházela by z toho hodinová mzda 2142,–).
Životní osudy Charlieho Engla jsou navzdory podobný zádrhelům a rozporuplným pocitům, jež jako člověk vyvolává, nesmírně zajímavé a čtivé. Snad právě proto, že nevypráví o tom, jak běhá a běhal, ale o tom, co pro něj běh znamená v každodenním životě a kam jej zavedl. To je také jediné štěstí překladatelky do češtiny, která v běžecké terminologii tápe jako šeroslepý za soumraku (při „organizovaných sportech“ se podle ní nosí „uniformy“ (s. 20), na závod se člověk „zapisuje“ a platí „vstupní poplatky“ (s. 12), běhají se „terénní závody“ (s. 76), Barkley Marathons přišel o plurál atd.), tam by stálo za to konzultovat text s někým, kdo běhá. Stejně rušivé je i neformální skloňování nesmírného počtu jmen v poděkování (Chipovi Pittsovi, Lesterovi Paceovi… atd. – namísto spisovného Chipu Pittsovi, Lesteru Paceovi). V kontextu celé knihy jsou to však drobnosti, jimiž by se čtenář neměl nechat odradit.
Ultramaratonec nabízí jedinečný pohled do hlavy elitního vytrvalostního běžce, který otevřeně a bez obalu neváhá přiznat, že nahradil jednu zničující závislost jinou, zničující jen o něco méně. Je to pohled do zákulisí extrémních závodů, běhů i za zdmi, za které se nikdo normální nechce podívat. To vše ve velice čtivé podobě. Paměti má totiž cenu psát až v době, kdy máte co vyprávět. A to Engle bezesporu má.
