Pro mnohé zapůsobila Simona Vrzalová na Běchovicích jako zjevení. Ale pozor, neměla daleko k Evropě v Amsterdamu (jen 92 setin) ani k olympiádě v Riu. Její trenér Augustin Šulc je na ni pyšný a věří ji, že může ještě mnoho dosáhnout. Vždyť je dámě z Těšína, co začínala běhat v Třinci, teprve osmadvacet.
Takže další plán, výhra na Běchovicích, splněn?
Plán asi těžko. Záleželo na tom, jak se budu cítit. Začala jsem volněji a držela se Peťky (Kamínkové), která ví, co dělá. A poslední tři kilometry, jak ten kopeček začal, jsem trošku zrychlila. A když to šlo, říkala jsem si, že to zkusím. Poslední kilometr byl těžký, tam bych už neměla sílu nikoho nahánět.
Běžela jsi tady jednou, před šesti lety, pamatovala sis profil a detaily trasy?
Věděla jsem, do čeho jdu. Že mě za kopcem a za horizontem čeká ještě táhlé stoupání k cíli.
Foto Tomáš Nohejl: Simona Vrzalová s trenérem Augustýnem Šulcem
Jaký byl druhý návrat k běhání, atletice, po šesti letech?
Měla jsem zdravotní problémy, těžkou anémii (nedostatek železa, pozn. red.). V lednu jsem začala trénovat, před tím si dva měsíce běhala sama. Už je to skoro rok. Mám svoje bolístky, ale běhat můžu.
Hlavně kratší tratě, 1 500 m a 3 000 m?
Dokud to půjde a budu mít rychlost, tak jo. Ještě bych chtěla něco zaběhnout na tu patnáctku, nějaký pěkný čas, osobák pod 4:13. Aspoň.
A delší běhy zatím ne? Podle trenéra prý v tréninku neuběhneš deset kilometrů v kuse…
Potřebuju pořádnou motivaci. Klušu tak čtyřicet minut, možná šest kilometrů. Týdně nenaběhám víc než šedesát kilometrů. Ale mám ty silniční desítky strašně ráda, vládne tam úplně jiná atmosféra. Ale je to moc dlouhé a já si často špatně rozložím síly a trápím se.
Letos máš tři mistrovské tituly, 1 500 m a 5 000 na dráze z Tábora a teď silnici, to se cení! K tomu druhý nejlepší český čas všech dob na 5 000 m, 15:40,92 z Carquefou, kdy jsi běžela teprve svoji druhou pětku.
Jsem šťastná, ani by mě to nenapadlo. Začala jsem znovu běhat, abych zhubla. Shodila jsem za rok deset kilo. To byla příjemná odměna.
Na nějakou podporu elitní české běžkyně se ani neptám.
To není potřeba. Něco málo si vydělám. A ve vítkovickém klubu mi slíbili nějakou odměnu, slyšela jsem nějaké zvěsti, snad mi to přispěje na nájem. Ale neuživím se tím.
Pracuješ u rodičů v obchodě.
Naši mají večerku, tak jim tam pomáhám. Ráno sedím v krámě, to je tam nejmíň lidí, odpoledne nebo k večeru, když to zhoustne, tak jdu běhat. Můžu se přizpůsobit.
Už v sedmnácti jsi běžela mistrovství světa v krosu. Jaké máš teď další plány?
Dostala jsem za odměnu zájezd na silniční desítku do Dubaje, pojedeme snad dvě, ještě Terka Čapková nebo Kristiina Mäki, to se těším. Chtěla jsem běžet Hornickou desítku, ale bohužel se to kryje. A pak? Asi hala, ani nevím, uvidím.
