Silničky, trailový boty, turfy, tretry, kopačky… Takový arzenál obutí jsem na startu žádného závodu ještě neviděla. Rozhlížím se kolem. Pod harrachovskými skokanskými můstky, kde se v sobotu 13. 8. konal třetí ročník extrémního závodu Red Bull 400, by si množství bahna nezadalo s kdejakým fesťákem.
V blátě ale s pivními kelímky neposedávají hudbychtiví fandové letní pohody, kdepak. Kolem pobíhají a všemožně se rozcvičují nabušení, potetovaní týpci, holky s make-upem a perfektně sladěným oblečením (a spoustou tetování) a lidi v tričkách s logy kruháčů, na které nejspíš (soudě dle muskulatury a těch triček) pravidelně dochází.
Někteří své nadšení pro posilování dokazují rozcvičkou, jíž se oddávají s takovým nadšením, že by Guthu Jarkovskému zvlhly oči dojetím. Za zády (protože dívat se na to raději nechci) se nám tyčí věž jury, letecký můstek s obřím bubnem a mezi nimi jako menší, skromný sourozenec K120.
Na vrcholku bubnu stojí nafouklá brána s logem Red Bullu a za ní, ještě o něco výš nad vrcholkem skokanského můstku, se v mracích, jež dopoledne halí špičky stromů na okolních kopcích, ztrácí ta menší, zespodu až titěrně působící druhá brána označující cíl.
Za trest na pány
Třídenní vytrvalý déšť, jenž závodu předcházel, proměnil buben můstku v taková menší krkonošská Blata. A kvůli nim doznal změn i program. V jedenáct se mělo startovat s tím, že budou zvýhodněni běžci, kteří se přihlásili v první vlně, tj. do 1. 6. Prima, říkám si a maluju si, jak to hezky odběhnu, když budu mít štěstí, dostanu se přes kvalifikaci, někde se najíme, odběhnu (při troše štěstí) ve tři druhé kolo a hurá domů. Všichni ovšem víme, co se říká, že je třeba udělat, když chceme pobavit pána Boha, že jo? A taky že jo.
Kvalifikační rozběhy se letos nekonaly vůbec. A protože žijeme v politicky korektní době, kdy je na genderovou vyváženost kladen zásadní důraz, odběhlo nejdřív všech osm mužských rozběhů, včetně dvou, co spadaly až do druhé vlny registrací, pak byla pauza, kdy se brífovaly štafety, a pak teprve běžely holky, protože těm je nejspíš fuk, že je pošlete do totální oranice. (Mé feministické já bije na poplach a na protest chodím zbytek dne zásadně na pánské toitoiky, kde není na rozdíl od těch dámských fronta.)
Zázemí pro běžce je fajn. Stan s lavičkami a občerstvením, ráno koláč s borůvkami, pak na lístečky oběd, sváča, pití, ovoce, štrúdl, večer dokonce i mejdan, na který se nemůžeme zdržet. Po registraci hledám šatnu, krapet mě zarazí, že v té dámské obsluhuje pán. Inu, i zde platí, že správný sportovec nesmí být žádný stydlín a kdo se stydí, běží v džínech. Využívám růžku, do něhož jsem vykázána po nejapném dotazu, kde se můžu převlíct. Ale i tentokrát se mi potvrdilo, že všichni, kdo se na redbullových akcích podílí, jsou neobyčejně milí lidé, kteří se vám snaží poradit, pomoc a vyjít vstříc.
Pětačtyřicet minut za původním plánem vybíhá první mužský rozběh. Fandíme klukům, kteří se jako hejno brouků sunou po čtyřech vzhůru bubnem. Hned v prvním rozběhu dobíhá do cíle celkový vítěz ze sousedního Slovenska Tomáš Čelka, který navázal na tradici zahraničních vítězů české verze závodu (medaile za první místo v prvním ročníku putovala do Slovinska a ve druhém do Turecka).
Když se konečně můžeme houfovat na startu a já se na ten kopec dívám odspodu, přemýšlím, co to před pěti lety otce zakladatele, bývalého špičkového sprintera, Andrease Bergera proboha napadlo? V nejprudším místě má trať sklon 37 stupňů a v průměru se jedná o 45% stoupání (pro srovnání – sjezdovka Hahnenkamm má v nejprudším místě 40,4 stupně, ale průměrně jde „jen“ o 27% sešup). Čtyři sta metrů, to je přeci pohoda! Teď mi to přijde jako sakra dlouhá štreka.
Brouci vpřed
Moderátor nás odpočítá a holky kolem vyrážejí jak srny. Buben se začíná záhy zvedat, zdálky vypadal terén jak na fotbale v okresním přeboru zkraje jara, zblízka je to možná ještě horší. Štěrkový políčka, vyrvaný drny, hromady bahna, mezitím trsy trávy. Holkám nade mnou odletují šutry od bot, chytám se trsů a šplhám vzhůru. Zařizuju se podle rady kluka, s nímž jsem se dala před startem do řeči a který nabádal, abych se nedívala nad sebe.
Lovím další a další drny, srdce mi zběsile tepe ve spáncích, v krku se hlásí těstoviny od oběda okořeněné kovovou pachutí krve. Nohy tuhnou a začínají bolet. Ale jak! Zvedám hlavu: Are we there yet? Kdepak, ještě kousek. Holky kolem se narovnávají, zkouším to taky, ale zatmí se mi před očima, takže zpátky na čtyři. Konečně vrcholek bubnu. Kurňa, odspodu to vypadalo tak snadný! Těsně se vyhnu nafukovacímu oblouku, který mi někdo postavil do cesty, a šlapu po prknech na můstek.
Ta prkna mě při rekognoskaci terénu, když jsem si před závodem lustrovala, co že mě to vlastně čeká, dost proděsila. Kurňa, to bude asi klouzat, co? Pak jsem ale zjistila, že jsme na tom v porovnání s kolegy z jiných zemí, kde se závod také koná, ještě dobře.
Třeba ve Finsku mají celý můstek vyložený prkny. Když vám podjede noha na trávě, zakousnete se maximálně do nějakýho drnu, když vám ale podlítne na prkně, tak si fakticky musíte s Red Bullem urychleně vypěstovat křídla, jinak má váš zubař spoustu práce. A zpod nehtů radši šťourat hlínu než třísky. Jinde mají pro změnu na vrcholku natažené sítě.
Na strasti zahraničních kolegů v tu chvíli ale nemyslím. Nemyslím totiž na nic. Jestli jsem měla před sto metry pocit, že každou chvíli zdechnu, teď už se tak asi stalo. To by i vysvětlilo, proč mé já, jež se přísuny vpřed podél zábradlí snažím vyvláčet po můstku, váží dobrou tunu. Zrada nastává v okamžiku, kdy zábradlí končí, bahno klouže a do cíle pořád zbývá pár (desítek? Nejsem to schopná odhadnout) metrů.
Kolem ale lidi fandí tak mocně, že prostě musíte vpřed. Obzvlášť dvě holky u cílové „rovinky“ jsou boží, řvou, až chraptí a patří jim za to veliký dík. Takhle mají vypadat fanoušci, člověk pak chápe, že profíky opravdu dokážou vyburcovat k mnohem většímu výkonům a k hrábnutí si na dno Mariánskýho příkopu sil. A pak už jen žlutá žíněnka, vlevo leží padlé zvítězivší, vpravo leží padlé zvítězivší, a já se kácím jak podťatá mezi ně.
Když slogan nekecá
Odvážlivci a hrdinové scházejí z můstku po schodech, já, protože jsem líná, jedu lanovkou. Dole mi trochu chybí sprchy anebo aspoň hadice se studenou vodou, kde by se daly opláchnout zabahněný nohy a opucovat boty, abych nenatahala všechen ten bordel do auta. Na tom a trochu promyšlenější organizaci, aby ženy nemusely čekat pět hodin, než konečně budou moct vyběhnout, by se dalo určitě ještě něco zlepšit.
Slogan slibuje nejtěžších 400 metrů v životě. Řekněme, že na rozdíl od spousty jiných reklamních zvolání, tenhle nekecá. Ne, není to běžecká akce. Pokud nespadáte do kategorie Kilianů, kteří se vzpírají gravitačním zákonům, nejspíš se budete nahoru plazit a před cílem polykat andělíčky. Ale za tu tsunami endorfinů, která vás spláchne v okamžiku, kdy se vám podaří znovu zaostřit a tep vám spadne do měřitelných hodnot, za tu to stojí. Nevěříte? Tak to za rok zkuste.
