Před rokem se Noah Droddy chtěl zúčastnit olympijské kvalifikace jako divák. S novým trenérem a ještě delšími vlasy se málem kvalifikoval – a stal se hitem internetu.
První vystoupení Noaha Droddyho v celostátní televizi byla naprostá bomba. Postavil se na startovní čáru na stadionu Hayward Field mimo zájem kamer NBC přenášejících živě finále mužského běhu na 10 tisíc metrů. Dlouhé černé vlasy Droddymu mu splývaly na ramena a kamery přitom zabíraly nejlepšího amerického vytrvalce Galena Ruppa.
A pak se vynořil znovu nalevo od Bena Trueho, držitele amerického rekordu na pěti kilometrech na silnici. True se soustředěně dívá za startovní čáru, protřepává ramena a rozhýbává krk. Droddy se dívá přímo do kamery, na očích sluneční brýle se sépiovými skly, modrou kšiltovku obrácenou dozadu, černý knírek a v obličeji výraz: „Hej, chlape, podal bys mi pivko?“
Dvojník Joe Dirta se mohutným knírem a dlouhými kadeřemi jaksi nezapadal mezi vyrovnané, hladce oholené vytrvalostní hvězdy podporované velkými sponzory, které v pátek večer v oregonském Eugenu doufali, že se dostanou do amerického olympijského týmu.
Sociální sítě si Droddyho pochopitelně zamilovaly.
Dostalo se mu označení jako „hrdina“, „majestátní“ a „nejameričtější atlet všech dob“. Objevily se i návrhy, aby za něj někdo ve photoshopu dodělat orly bělohlavé. Jiní se nechali slyšet, že se musel ztratit cestou na house party. Bylo fuk, že pětadvacetiletý Droddy z Boulderu v Coloradu doběhl poslední. S časem 31:02.99 skončil tři minuty za vítězi, kteří mu za polovinou nadělili kolo. Většina lidí chce hlavně vědět, kdo sakra ten týpek je a jak se mohl dostat do nejnabitějšího pole amerických běžců na deset kilometrů za poslední čtyři roky?
Dva dny po závodě popíjel Droddy v baru Pabst Blue Ribbon. „Je to nejlevnější pivo, co tu mají,“ vysvětloval. „A pěkně hydratuje.“ Pořádně si loknul. Jednu nohu si pohodlně natáhl přes celou lavičku v boxu poblíž vchodových dveří a zády se pohodlně opřel o zeď.
Ani náhodou nevypadal jako chlap, který před osmačtyřiceti hodinami soupeřil s nejlepšími vytrvalci v zemi. Droddy přiznává, že mu jde o to, aby si lidi, když se na něj podívají, pomysleli: „Jo, tohle není další robot. Tenhle týpek se očividně moc neprožívá. Je úplně normální.“
Droddyho příběh je ale lepší než fórky na Twitteru a komentáře diváků o jeho hygienických návycích. Mohl ve vysílání sice působit jako kanadský vtípek, ale ve skutečnosti na dráhu patří. Běžecká skupina v Boulderu, která nedisponuje vůbec žádným rozpočtem, na něj loni listopadu vsadila. Droddy dostal šanci pokořit olympijský kvalifikační limit. A tvrdě kvůli tomu dřel.
Na univerzitě byl kapitánem běžeckého týmu a patřil k nejlepším. Jeho časy ale nebyly natolik zářné, aby si jej všimli sponzoři nebo profesionální běžecké skupiny. Po promoci v roce 2013 se vrátil k rodičům do Indianapolis a dál trénoval. O osmnáct měsíců později usoudil, že potřebuje nový impuls. A ten našel u doktora Richarda Hansena, trenéra a majitele soukromé ordinace v Boulderu, jenž hledal svěřence, který by se chtěl bavit a zároveň dřít a přitom si zachoval hipsterského ducha.
Droddy si tři roky nestříhal vlasy, nosil plnovous a kdysi hrával v punkrockové kapele s názvem „Where’s the Cake“, navíc mu nevadilo v podstatě okamžitě se do Boulderu přestěhovat. Stačily dva telefonáty a místo v týmu bylo jeho. 11. června měl poslední možnost poprat se o olympijskou kvalifikaci. Na Portland Track Festivalu si zaběhl Droddy osobní rekord a časem 28:22 si zajistil místo v kvalifikačním běhu o tři týdny později.
Bylo to jako dostat se do backstage nejoblíbenější kapely. Droddy nastoupil na ovál a kolem něj sedělo na stadionu přes dvacet tisíc lidí. „Nikdy jsem před tolika lidmi neběžel,“ komentoval to. „Nikdy jsem tolik lidí pohromadě ani neviděl.“ Rodiče, kteří na tom nejsou finančně dobře, se dostali na závody jen díky webové stránce GoFundMe, díky níž během šesti hodin vybrali peníze na letenky. Všem kolem vykládali o svém synovi, a když zazněl startovní výstřel, spousta lidí skandovala jeho jméno.
Samotný závod ale skončil katastrofou. „Je to děsný, ale v běhání je to občas o tom, jestli máte dobrý den a já ho rozhodně neměl,“ konstatoval Droddy. „Když jsem dobíhal, lidi mi tleskali, ale byl to potlesk ze soucitu. A o to nestojím. Tohle je můj život. Skončit v top 10 by mohlo znamenat sponzoring. Takže jo, doběhl jsem, odešel a trochu si pořval.“
Druhý den se na prázdný stadion vrátil, sedl si na tribunu a zadíval se na ovál. Myslel na uplynulý rok. „Jsem vděčný za to, kam jsem se dostal jako běžec a jako člověk. I když jsem nedosáhl takového výsledku, jaký jsem si představoval, pořád jsem za tu cestu, která mě sem dovedla, vděčný. Hayward je pro běžce, jako jsem já, splněný sen.“
A Hayward má pro běžce, jako je Noah Droddy slabost. Pro běžce, kteří jsou trochu jiní, trochu nonkonformní a kteří tak docela nezapadají.
A nosí boží knírky.
