Ital Dr. Gabriele Rosa se stal známým trenérem, až když jeho svěřenec Gianni Poli v roce 1986 vyhrál Newyorský maraton. To byl zlom v jeho kariéře „Dottore“. Od té doby s ním chtělo spolupracovat mnoho maratonců.
V roce 1992 začal Rosa pracovat na projektu „Objevování Keni“, který sponzoroval výrobce sportovního vybavení FILA. Když začal trénovat s Keňany, bylo jich v čele světových tabulek jen pár. O sedmnáct let později v podstatě ovládli všechny velké světové závody na dlouhých tratích.
Rosa je vlastně zodpovědný za přeměnu Keni na zemi maratonců. Maraton tady neměl téměř žádnou tradici, ale zato zde byly velmi populární krosové závody. Rosa vytvořil jako první v Keni, dnes tak populární tréninkové tábory, kde probíhají jeho běžecká soustředění.
Život maratonců v táborech se skládá jen z tréninku, jídla a spánku. Zde je typický denní rozvrh na těchto soustředěních:
6:30 trénink, 9:00 snídaně, 10:00 individuální výuka, 12:30 oběd, 16:30 trénink, 19:30 večeře, 21:30 spánek
Rosa říká, že jeho filozofie tréninku je tato: „trénink dvakrát denně, relax a správná strava.“ Všichni běžci, kteří patří k týmu Dr. Rosa, musí přejít na tento program vyvinutý „Doktorem“.
V posledních třech měsících před maratonem se trénink skládá z objemu 210 až 240 kilometrů za týden, intenzita tréninku se stále více a více každý týden zvyšuje, až dva týdny před maratonem se rychle snižuje.
Týdenní tréninkové jednotky tvoří dlouhé běhy 35 až 38 km se zvýšením rychlosti v druhé části a také intenzívní úseky 200–300 m.
Několik slavných běžců, kteří uspěli pod vedením Dr. Rosa:
Paul Tergat – světový rekord v maratonu (2007) – 2:04:55, Berlín 2003, světový rekord na 10.000 metrů v roce 1997 – 26:27
Moses Tanui – mistr světa na 10 km z roku 1991, vítěz Bostonského maratonu v roce 1996 a 1998, světový rekord v půlmaratonu v roce 1993 – 59:47
Margaret Okayo – zvítězila v Newyorském maratonu 2001, 2003, v Bostonu 2002 a v Londýně 2004
Martin Lel – vítěz maratonu v New Yorku, 2003
Sammy Korir – druhý nejlepší čas na světě v maratonu, 2:04:56
Joseph Chebet – vítěz maratonů v New Yorku a Bostonu v roce 1999
Rady Dr. Rosa maratoncům:
Nemá význam trénovat ve vysokých horách tři týdny. Má to pouze smysl tehdy, pokud tam budete trávit mnohem více času, žít tam nebo tam jezdit aspoň na pár týdnů několikrát za rok.
Na druhou stranu není pochyb o tom, že vysokohorský trénink upravuje krevní parametry, když se zlepšuje přenos kyslíku, to pak přináší lepší výsledky. Robert de Castella, Steve Jones a mnoho dalších předních světových běžců pobývá po mnoho měsíců v Boulder v Coloradu v nadmořských výškách podobných keňským náhorním plošinám. Tělo se totiž adaptuje na nové podmínky až po delší době, krev obsahuje více hemoglobinu, a to usnadňuje transport kyslíku.
Nezapomeňte, že pokud jedete na vysokohorské soustředění, už musíte být v dobré kondici. Protože tam opravdu nebudete moci běhat rychle. Tři týdny před startem závodu se musíte vrátit, abyste ještě mohli potrénovat kvalitu – rychlost.
Jsem přesvědčen, že trénink v horském terénu je pro maratonce velmi prospěšný. Ten, kdo neustále pobíhá po rovině, ztratí po nějaké době svou sílu.
Druhý problém – objem tréninku. Paul Tergat měl týdny, kdy běhal až 300 km, ale to byla výjimka. Podle mne je kvalita vždy důležitější než kvantita. Myslím, že i světoví běžci nemusí naběhat více než 240 km za týden. Stejně jako nejsem příznivcem rovnoměrného tepa např. 4 min./km. Mí špičkoví běžci začínají na 4:20 a končí v 3:20 až 3:10 min./km. Jsem velký fanda běhu se zvyšující se rychlostí.
Moje nejlepší rada pro běžce, kteří závodí na tratích 10 km a připravují se na maraton – buďte trpěliví. Pamatujte, že přeměna dobrého běžce na 10 km na dobrého maratonce trvá léta. Pamatujte si, že v průběhu 10 km závodu vaše tělo spotřebovává především sacharidy. V maratonu je situace jiná.
Musíte spotřebovávat svůj glykogen ekonomicky a přitom také spalovat tuky. Vaše tělo se naučí spalovat tuky teprve po mnoha dlouhých bězích.
Bieganie.pl
