Špičkový český vytrvalec Jiří Homoláč se po ukončení studia snaží věnovat běhu, co to jde. Letos v lednu odjel na několik týdnů do keňského Itenu, domova šampionů. Toto soustředění, které by mu mělo pomoci zaběhnout limit 2:15 pro účast na olympijském maratonu, se chýlí ke konci a to byl důvod ke krátkému rozhovoru…
Kdy tě poprvé napadlo jet místo tradičního Melaga do Itenu?
„Do Itenu jsem chtěl jet, už když jsem začínal běhat a hledal si na internetu informace, odkud pocházejí nejlepší běžci světa. Definitivně jsem se rozhodl pro tuto cestu na jaře loňského roku. Věděl jsem, že po ukončení vysoké školy chci běhání dát 200 %. Kdy jindy, když ne teď. Nechtěl jsem v olympijském roce čekat, jestli se mi podaří na limit ´náhodou´ natrénovat doma. Prostě jsem se rozhodl tomu jít naproti. Bez kompromisů.“
Co tě v Itenu nejvíce překvapilo, ať už pozitivně nebo negativně?
„Po dvou a půl měsících pobytu už mě nic nepřekvapuje. Tak nějak jsem byl z vyprávění připraven, co tu mohu očekávat. Možná nejvíc, co mě udivuje, jsou kaskadérské dovednosti místních řidičů, kteří jsou schopni opravdu čehokoli. Běžné je i zdvojnásobení kapacity matatu (tranzit, který vozí lidi místo autobusu), kde lidé sedí jak sardinky a ještě s Vámi jedou slepice (úsměv) nebo motorka pro 5 lidí. O dopravních nehodách ani nemluvím. Jinak lidé jsou zde přátelští a komunikativní.“
Co v Keni ti dalo více, byl to samotný běžecký trénink nebo spíše pochopení mentality afrických vytrvalců?
„Myslím, že je zde kombinace několika faktorů, které ovlivňují to, proč jsou odtud nejlepší vytrvalci světa. Nejde jeden oddělit od druhého. Zkusím to shrnout:
- Everything is possible. To mi stále opakuje můj masér Stephen. Velmi důležitá je víra v sebe. Nepotkáte zde nikoho, kdo by vám řekl, že nebude běhat dobře. Spíš vám budou tvrdit, že zaběhnou i něco na co reálně nemají, ale to jim dává sílu se o to pokusit.
- Strava. Běžci tu jí jen samé zdravé věci. Luštěniny, ugali (kukuřičná kaše), rajčata, cibuli, chilli, chapati (placky) a toustový chléb, který chutná jako vánočka. Pijí vodu, mléko, nebo čaj s mlékem.
- Vysoká nadmořská výška. Trénuje a bydlí se v 2400 m.n.m. Člověk, který není zvyklý na takovou výšku, má prvních pár dní problém zde klusat, aniž by mu nevyskočilo srdce z hrudníku. Pár týdnů to trvá, než si zvyknete a začnete běhat podobné tréninkové časy jako doma v nížině. Úplně se to stejně nepovede, protože zde nikde není rovina, takže se pořád perete s kopci. Když jdete na dráhu, časy taky neodpovídají tartanu. Dráha je zde hliněná, z hlubokým ´korýtkem´ vyšlapaným v první dráze, ve kterém je ještě vrstva prachu.
- Trénink. Většina běžců běhá ve skupinách, zejména těžké tréninky, jako je tempový běh, intervaly na dráze, fartlek, stupňovaný běh nebo dlouhý běh. Tyto tréninky bývají velice kompetitivní, takže nehrozí, že by se někdo ´flákal´.“
Pobyt probíhal bez přítomnosti trenéra. Chyběl tam nebo stačila komunikace na dálku přes internet?
„S trenérem jsme komunikovali přes internet. Už jsem na nějakém tom soustředění byl a odtrénoval jsem toho také dost, takže mi dal trenér důvěru, že mám dbát na své pocity. Dal mi nějaké rady, jak v takové výšce trénovat, abych se neodvařil hned na začátku. Myslím, že aklimatizace proběhla velmi dobře a celý tréninkový proces byl bez problému.“
Vzal sis z Keni i nějaké poučení do „neběžeckého“ života?
„Everything is possible. To je mantra, kterou mi zde místní neustále vtloukají do hlavy. Je použitelná ve všech oblastech lidského snažení.“
Co se běhu týká, dají se nějaké tréninkové metody z Keni uplatnit i při tréninku v Česku?
„Nesetkal jsem se tu s žádnou speciální tréninkovou metodou. Trénují zde podobně, jak všude jinde na světě. Klusání, intervaly na dráze, fartlek, dlouhý běh. Hodně regenerují a soustředí se jen na trénink. O volných chvílích hrají kulečník a sledují přímé přenosy z anglické fotbalové Premier league.“
Myslíš, že se výsledek pobytu v Itenu projeví již na půlmaratonu v Praze nebo spíše až později během sezony?
„Věřím, že se výsledek projeví už na Sportisimo 1/2maratonu Praha a i při dalším závodě, kterým pro mě bude Hamburg maraton 17. dubna, kde chci splnit limit na OH. Ale samozřejmě tréninkový základ mám z tohoto soustředění pro celou sezónu.“
Prostředí v Česku je naprosto odlišné od Itenu. Máš nějak vymyšlené, jak se s výraznou změnou vypořádat a „nezadřít“ se?
„Jestli jsem se měl ´zadřít´, tak se mi to povedlo už zde. Nejtěžší tréninky jsem chodil v Itenu. Ovšem nic ´zadření´ nenaznačuje. Proto si nemyslím, že by se mě to mohlo ´povést´ v ČR, kde nejsou tak náročné tréninkové podmínky (vysoká nadmořská výška).“
V Praze se bude čtveřice českých vytrvalců snažit o limit na ME v půlmaratonu. Očekáváš, že poběžíte celý závod pohromadě? Prozradíš, koho z vás favorizuješ?
„Až v závodě se ukáže, kdo a jak na tom v daný den bude. Každý chce vyhrát. Také jsme každý v jiné fázi přípravy. Milan (Kocourek) ladí jen na 1/2maraton v Praze, Vítek (Pavlišta) a Honza (Kreisinger) se připravují na květnový maraton v Praze. Já právě ukončuji nejtěžší tréninkové období před maratonem v Hamburgu.“
Co dál, po olympijských hrách? Zůstaneš „profesionálním vytrvalcem“ nebo už si hledáš zaměstnání?
„Uvidíme, jak to s OH dopadne, případně, jak se mi bude dařit v sezóně. Nejlépe bych chtěl pokračovat jako profesionální běžec, ale to bez sponzorů půjde jen stěží. Věřím, že se výkonnostně můžu ještě posunout. Mám v hlavě nějaké nápady, co bych dělal, kdyby to nevyšlo. Každopádně bych se snažil běhat naplno, ať už to dopadne jakkoliv. Běhám, protože mě to baví a naplňuje vnitřní radostí.“
