Tento rozhovor s Arthurem Lydiardem samozřejmě nedělal náš redaktor :-) Lydiard totiž zemřel v roce 2004 ve věku 87 let a interview, které jsme přeložili, se objevilo v roce 1987 v časopise Flyer, jehož vydavatelem byl americký Twin City Track Club.
Rozhovor však vyžaduje několik slov úvodem. Na BezvaBĚH.cz se snažíme prezentovat lidi, kteří udělali něco důležitého pro běh a Arthur Lydiard by měl být jedním z prvních.
Byl to člověk, který zanechal snad největší stopu v moderním tréninku běžců na střední a dlouhé tratě. O Lydiardovi vědí snad všichni běžci. Lydiard, kromě cestování a trénování na celém světě, vychoval mnoho trenérů, kteří později vychovali další trenéry a sportovce, kteří jsou dnes úspěšní. Dodnes je uznáván jako jedna z největších trenérských autorit.
Po právu se Lydiardovi připisují zásluhy na rozvoji masového běhání v USA v polovině šedesátých let. Ve své knize „Běžecká revoluce“ Jeff Galloway popisuje, jak Lydiard velmi často přednášel nesportujícím Američanům a vštěpoval základní myšlenky joggingu Billu Bowermanovi, zakladateli firmy Nike, aby brzy poté začal ve Spojených státech běžecký boom.
PŘEČTĚTE SI TEDY ROZHOVOR Z ROKU 1987 PRO ČASOPIS FLYER:
Před rokem 1960, kdy vaše jméno teprve začínalo vcházet ve známost, jste už jako mladší trenér měl potřebu provést změny v tréninku běžců na dlouhé vzdálenosti – co vás k tomu přimělo?
No, byl jsem velmi kritizován. Lidé říkali: „Trénuješ středotraťaře, kterému stačí běhat pouze 2 – 4 krát týdně a on přitom běhá kolem 160 km týdně ve večerních hodinách a 60 km týdně ráno.“ Nechápali, že výsledky jsou závislé na úrovni aerobní kapacity a schopnosti přizpůsobit se na přenos a použití kyslíku, nikoliv z anaerobního rozvoje. Anaerobní rozvoj je omezen – nelze přeměnit všechnu krev na kyselinu mléčnou. Lidé nechápali, že v zájmu zlepšení úrovně výkonnosti je nezbytná vytrvalost a schopnost odolávat kyslíkovému dluhu (hypoxii) bez pocitu únavy.
A tak jsem se pokusil podle svých myšlenek uvést své známé do takového stavu, aby se po dlouhodobém úsilí necítili unaveni – aby mohli běžet a běžet a 100 nebo 250 metrů před cílem mohli zvedat nohy bez pocitu únavy. Ostatní běžci, i přes dobrou rychlost, toho nebyli schopni, protože byli vyčerpaní. A to je hlavní zásada těchto změn.
Samozřejmě když jsem pracoval na takovém tréninku, začal jsem se zajímat více o mechaniku. Na základě těchto zkušeností, zpětnou kontrolou a hodnocením výsledků jsme vytvořili lepší tréninkový program. Trvalo to více než 18 let – tenkrát jsme dělali hodně chyb, kvůli nim jsme pak často museli změnit celý tréninkový plán. Chybami se člověk učí. Nezajímaly mě názory psychologů a jiných trenérů na mé metody. Pokud jste trenérem a víte, že něco, co vám dává nejlepší výsledky, nezabýváte se názory druhých, ne?
Pracovali jsme tvrdě a jen díky praktickým zkouškám se nám podařilo všechno složit v jeden funkční celek. V roce 1958 se Murray Halberg zúčastnil Commonwealth Games a vyhrál závod na 5000 m. Tehdy jsme ještě nebyli docela spokojeni, co se týká tréninkového programu. Nicméně v roce 1960, kdy se Halberg a Snell vrátili z Říma se zlatými medailemi, jsme si byli s účinností našeho tréninku naprosto jisti. A to jsme trénovali mimo sezónu.
Neměli jsme běhací pásy, běhali jsme po silnici v dešti mezi projíždějícími automobily. Nemohli jsme tedy průběžně koordinovat náš trénink. Ale nezvzdávali jsme to. Vše jsme se snažili dělat vyváženým způsobem a brzo se dostavily výsledky.
Musíte pochopit jednu věc: není důležité co trénujete, či běháte, skáčete, zvedáte závaží, plavete, jezdíte na kole nebo provozujete něco jiného – vždy můžete udělat příliš málo nebo příliš mnoho, příliš rychle nebo příliš pomalu, dostatečně nebo nedostatečně – i o to jde v tréninku. Udělali jsme vše co ostatní, kromě toho, že jiným způsobem. Jeden prvek jsme trénovali více, jiný méně. A v tom je důležitost vyváženého tréninku.
Myslíte si, že tento druh tréninku je možné použít pro obyčejné běžce, kteří běhají v týdnu např. 40 – 60 km, účastní se závodů na 5 km nebo 10 km a někdy se budou chtít zúčastnit maratonu?
Já jsem člověk, který začal prosazovat mezi lidmi jogging. Seznámil jsem tehdy se slovem „jogging“ lidi, kteří byli v procesu kardiologické rehabilitace. Stalo se tak v roce 1960. Napsal jsem první knihu o běhání „Běh pro život“.
Vím, jak se vypořádat s onemocněním srdce u pacientů, kteří vyžadují léčbu. V letech 1961 a 1962 se nám za 8 měsíců podařilo připravit několik těchto lidí na maraton – a tito lidé jsou stále naživu. Takže víme, jak se s tímto vypořádat. Ale musíte správně porozumět úmyslu člověka zdolat maraton.
No, mohli bychom vyjít ven a říct náhodnému člověku: „Podívejte se, my vám dáme tisíc liber, pokud půjdete bez zastavení 42 km, a takový člověk by to udělal – poradil by si s touto vzdáleností. Jinému náhodnému chodci bychom řekli: "Chci, abys šel a běžel 42 km“ – možná by to člověk prošel nebo proběhl půl na půl, ale pokud půjde o to, běžet bez přerušení 42 km – to je jiná věc.
Takový výkon vyžaduje rozvoj svalové vytrvalosti – přesně jde o zmnožení svalových vlásečnic – kapilár. Bez takové vytrvalosti vašich svalů nenastane uvolnění – nastanou kontrakce a člověk může sotva chodit. Takže proto, aby jste uběhli maraton, musíte věnovat trochu času tréninku dlouhých běhů. Musíte běhat delší vzdálenosti.
Jestliže běháte v týdnu 30 – 50 km, zkuste alespoň o víkendech přidat dalších 15 – 25 km. Ale musíme mít na paměti jednu věc: nejde o závod a rychlost vás může zastavit. Pokud začnete dostatečně pomalu, uběhnete opravdu dlouhou vzdálenost. A to právě podporuje rozvoj vlásečnic – svalový rozvoj, o který nám jde – rozvoj, který nám umožní zdolat celou trasu maratonu.
Lidé, kteří nemají osobního trenéra musí sami sledovat svůj rozvoj a trénink. Co můžete doporučit takovým lidem při sledování jejich vlastního rozvoje a tréninku?
Vydali jsme malou knížku, kde najdete, jakým způsobem připravit tréninkový plán a jeho fáze. Můžete si uspořádat svůj vlastní vyvážený plán. Tato kniha poskytuje tréninkový plán, který jsem připravil pro někoho, kdo se chce účastnit závodů po celý rok – a každý druhý den chce volně běhat 10 kilometrů. V této knize najdete týdenní trénink s naplánovaným během a týden bez běhu. Pokud se chce někdo připravit na určitý závod, například na Mistrovství USA, také najde v mé knize tréninkové plány.
Začínající běžec potřebuje rovnováhu v tréninku. Nemá smysl účastnit se závodu na 10 kilometrů bez předchozí přípravy. Tak jsem připravil plán „běhání pro zábavu“ (fun run schedule). Plán „běhání pro zábavu“ je vyvážený tréninkový plán na několik měsíců.
Ti, kteří ho ukončili, dosahují velmi dobrých výsledků v závodech. Přejdou pak na další trénink (týden běhání, týden bez běhu), kterým si zlepšují svou výkonnost. Nicméně pro dosažení lepších výsledků je nutné vytvořit si dobrou fyzickou kondici, která je spojena se srdečním a svalovým systémem. Někdy se totiž stává, že se lidé trápí, jsou znechuceni a nechají se odradit – trénují více než ostatní a jejich výkonnost se nezlepšuje. To je proto, že nepoužívají vyvážený trénink. Brožury s tréninkovými plány byly samozřejmě zdarma a přístupné pro každého.
Vraťme se zpět k roku 1960, jeden z nejpamátnějších maratonů všech dob byl olympijský maraton v Římě. Vítěz tohoto maratonu byl Abebe Bikila. Nicméně, málokdo ví, že jeden z vašich běžců Barry Magee skončil na třetím místě. Jak vzpomínáte na tento maraton?
Často jsem slyšel jak Barry popisoval tento závod. Už jste někdy viděl Via Appia v Římě? Tato cesta existuje již několik tisíc let a skládá se z hrubých kamenů širokých asi šedesát centimetrů. Závod začal během dne, ale když maratonci byli v polovině závodu, byla už tma. Nebylo elektrické osvětlení a běžci, kteří se blížili do cíle viděli jen záblesky fotoaparátů diváků.
Barry Magee zvládl trať za 2:17 hod. Řekl tehdy, že závod byl velmi obtížný z důvodu nerovnosti tratě a skutečnosti, že prakticky nic neviděl, protože záblesky fotoaparátů každou chvíli zhasly. Barry prohlásil, že se cítil jako slepý, neviděl kde je, nerovný povrch byl další překážkou ve tmě, a tak běžel dopředu a snažil se jen udržovat rovnováhu. Bosý Abebe Bikila měl pravděpodobně lepší kontrolu nad zemí, než kdokoliv jiný. To však nesnižuje velikost tohoto závodníka. Bikila byl velký maratonec. Viděl jsem jeho běh a vítězství v Toro – bez pochyby to byl opravdový mistr.
Jaké máte vzpomínky na svou kariéru trenéra a co bylo pro vás největší satisfakcí?
Víte, Novozélanďané jsou považováni za největší kritiky na světě. Pokud jste Fin a zvítězíte, jste stavěni na piedestal a všichni vás uznávají. Když se prosadíte na Novém Zélandě, hned se vám někdo snaží přistřihnout křídla. Znáte to. Samozřejmě ani já jsem nebyl ušetřen kritiky.
Nikdy jsem nebyl elitářem. Byl jsem obyčejný trenér, jehož svěřenci běhali po obyčejných silnicích. Byl jsem velmi kritizován, ale já jsem tuto kritiku ignoroval a pokračoval v práci na svém tréninkovém plánu. Trénoval jsem obyčejné kluky, kteří žili čtyři kilometry od mého domu. A mám se čím chlubit.
Čtyři z nich jsou olympijští medailisté z roku 1960. Bill Bailey vytvořil světový rekord, Halberg získal zlato v běhu na 800 m, John Davies bronz na 1500 m a Barry Magee je bronzovým medailistou. Svoje kluky jsem trénoval neformálně. Běhal jsem každý den 20 km – pět kilometrů tam a zpět dvakrát denně, abych s nimi absolvoval trénink. Do Říma jsem jel neoficiálně, nebyl jsem oficiálním členem trenérké delegace. Byl jsem si ale jistý, že Snell a Halberg vyhrají.
Arthur Park, který byl v té době lékař anglické královny a jeden z předních představitelů Mezinárodního olympijského výboru, se setkal s šéfy týmu Nového Zélandu a řekl: „Jaké vůbec mají šance Novozélanďané, protože když mám (jako Novozélanďan) rozdávat medaile, tak je chci pověsit na krk i Novozélanďanovi“. Pak si mě zavolali k sobě: „Ty jsi je trénoval, jaké mají šance?“
Řekl jsem, že Snell a Halberg získají zlaté medaile. A opravdu Arthur Park tyto Novozélanďany ocenil medailí. Byli jsme přesvědčeni o jejich vítězství. Vše se pak odehrálo během půl hodiny – měli jsme dvě olympijská zlata.
Nyní není důležité zda jde o Nový Zéland nebo vaši zemi. Ale my máme jen 3 miliony lidí, tolik máte vy na severu Chicaga. To byla pro mě satisfakce. Můžete si myslet, že tento úspěch ukončil veškerou kritiku mé osoby. Ale opak je pravdou, dodnes někteří lidé na Novém Zélandu kritizují moje metody a nechtějí připustit, že jsem měl pravdu.
Připravil jsem základní trénink na posledních olympijských hrách pro naše kajakáře. Odjeli čtyři a vrátili se se sedmi zlatými medailemi. Použil jsem stejný princip vycházející z fyziologie a mechaniky, čili základy fyziologie a mechaniky použité rovnovážným způsobem – jen tehdy se dosáhnou výsledky. Lidé mě neustále kritizují, říkají mi, že se mýlím, ale mi to nevadí. Máme to prostě na Novém Zélandu těžké.
Co děláte nyní v rámci svého tréninkovém režimu? (Lydiard vypadá jako člověk, který je ve skvělé fyzické kondici).
Jsem v důchodu. Před několika týdny jsem překročil sedmdesátku. Šestého července jsem slavil svoje narozeniny. Pokud si chcete zítra zaběhnout třicet kilometrů, běžím s vámi.
Bydlím u moře v malém městečku s 2000 obyvateli na jihu od Aucklandu. Existuje zde spousta běžeckých klubů. Obvykle vstávám v šest hodin ráno, běhám 8–10 km, odpoledne jdu do parku, kde běhám 30–45 minut podél břehu moře.
Maratonů se už nezúčastňuji, i když musím přiznat, že před dvěma týdny jsem se zúčastnil jednoho běhu organizovaného Johnem Daviesem. Na jeho naléhání jsem se zúčastnil 10 km závodu. David Moorcroft se také zúčastnil a skončil na 3. místě. Vítězem se stal kluk z Finska. Nebyl jsem pro ně žádným nebezpečím. Ale absolvoval jsem celý závod.
Asi před 18 měsíci jsem byl ve Finsku. Setkal jsem se Lasse Virénem, kdysi jsem mu pomáhal s tréninkem, který se mě zeptal: „Trenére uběhneš polovinu půlmaratonu Lasse Viréna“? Kdybych věděl, že maraton povede po horských a písčitých lesních cestách, neběžel bych. Ale já jsem běžel. Trasa mi zabrala hodinu a půl a co je nejdůležitější, druhý den jsem neměl bolavé nohy ani jiné potíže, takže …
Děkuji vám Arthure, hovořit s vámi bylo pro nás mimořádným potěšením.
