- Radek Brunner
- 5.12.1974
- SK BABICE
- Umístění v roce 2015:
- 1. místo MČR 100km
- 1. místo MČR 24 hodin, 222km
- 25. místo MS 24 hodin, 241km
- 30. místo Spartathlon 245,3km
Osobáky:
- 10 km 33:11
- Maraton 2:30:59
- 100 km 7:08:50
- 24 hodin 241,140 km
Spartathlon je závod na 245,3 km. Startuje se v Aténách pod Akropolí a cíl je u sochy krále Leonidase ve Spartě. Startovat může maximálně 390 závodníků, kteří musí projít sítem registrace. Podmínkou přihlášky je zvládnout 100km v čase pod 10:30hod, případně za 24 hodin uběhnout alespoň 180 km. Pak je možné podat přihlášku a doufat, že Vás vyberou.
Druhou variantou je mít odběhnutou stovku pod 8:00hodin nebo uběhnout za 24 hodin 216 km. Pak máte místo na startu automaticky jisté. A i při tomto výběru závodníků je obvyklé, že cíl u sochy krále uvidí zhruba polovina startovního pole. Zbytek buď nestihne přísné časové limity na jednotlivých checkpointech (je jich 74 na trati), případně nezvládnou vysoké teploty, které v Řecku panují i v září. Letos se do cíle dostalo 174 závodníků, tedy 46% .
Všichni jsme českým běžcům fandili, byli jsme doslova nalepeni na netu a hltali každé písmenko a každou informaci z webu Můj dlouhý běh. Děkujeme všem, kdo nám tyto informace o našich běžcích poskytovali a znovu musím zopakovat, že je nám velice líto, že byl Dan Orálek diskvalifikován.
Radek se pral s řeckým sluncem, pak s deštěm a se stovkami kilometrů statečně a doběhl si pro 30. místo. Jeho doběh jsem si „sjela“ asi třikrát a byla to taková dávka emocí, že jsem přes slzy neviděla. A vím, že nejsem jediná, že je nás opravdu hodně, kdo jsme mu drželi pěsti, posílali energii a aspoň myšlenkami tlačili do cíle.
Proto jsem si dovolila Radka požádat o menší rozhovor. Zastihla jsem ho v lázních v Jáchymově, kde relaxuje po náročné sezoně.
Radku, letos jsi absolvoval dvě silniční stovky. V Ostravě a v holandském Winschotenu, tu druhou jen 13 dní před Spartathlonem, nebyl to tak trošku úlet?
Jo, úlet to byl. Ale Winschoten jsem chtěl běžet, těšil jsem se na něj. Teď zpětně to hodnotím jako ne příliš rozumné rozhodnutí. Ona vůbec ta letošní sezona byla dost náročná a vyčerpávající. Nějak jsem zapomněl, že i moje tělo má určité limity a hranice. Pořád jsem myslel, že to všechno zvládne. Proto jsem si taky v červenci vymyslel ten dvojboj-Ostrava 100 km a 14 potom 24 hodin Kladno. Že to jako bude příprava na září-Winschoten a Spartathlon.
Ten červenec mě měl varovat. Bohužel jsem si to varování vyložil po svém – trénovat ještě víc. A podle toho Winschoten dopadl. Naopak po holandském debaklu jsem hodně odpočíval a snažil se co nejvíc zrelaxovat do Spartathlonu. Nic jsem od něho neočekával a on se mi takhle krásně odvděčil. (úsměv)
Jak jsi zvládal běh v noci? Běháš za tmy i v rámci tréninků?
Za tmy běhám často. Ale jen z časových důvodů. Ale nejzábavnější noční běh jsem zažil na letošní Krakonošově stovce. Tu jsem odběhl v podstatě celou za tmy. Jen já, tma, příroda a hvězdy nade mnou. Tedy do doby než začalo pršet. Ale i tak to bylo moc hezký. A na Spartathlonu byla noc tím nejdrsnějším obdobím.
Únava a chuť spát byla na maximu, energie na minimu. Před tebou nikdo, za tebou nikdo. Tam je to hodně o psychice, o tom, jak moc si do hlavy pustíš myšlenky a nesmyslnost pohybu, který tě žene dopředu. Na důvody, proč vlastně běžíš. V tu chvíli mi hodně pomohlo, když jsem si uvědomil, že na mě taky myslí někdo jiný a tak trochu to prožívá se mnou.
Na kterém kilometru jsi měl krizi?
Těžko říct, nepamatuju se. V ultramaratonu krize přicházejí a zase odcházejí. Podstatný je přečkat vždy to období kdy jsi fakt na dně a těšit se že se zase odrazíš nahoru. A ono to přichází různě, nečekaně. Moje krize začaly přicházet někdy okolo 90 km a pak už se to jen střídalo.
Co jsi jedl a pil?
Na začátku 3 gely a pak už jen to co bylo na občerstvovačkách, sušenky, kousek chleba, banán. Cestou jsem si taky natrhal hroznové víno co rostlo u cesty. Jenže s pár kuličkama jsem doběhl na občerstvovačku a tam mi ho jedna hodná paní sebrala a vyhodila. A prohlásila, že v tomto kraji jsou hrozny často postříkány nějakou chemií a že jestli chci doběhnout až do Sparty, tak bych tohle jíst neměl.
A v druhé části závodu jsem pil mojí specialitku-Vincentku. Přivezl jsem si sebou dvě láhve a rozdělil jsem si je na pár občerstvovaček. Když je žaludek na vodě, tohle mi dost pomáhá.
Běžel jsi celý závod v jediných botách?
Jasně, jedny osvědčené New Balance 980. Nejsem zvyklý se během závodu přezouvat, nevidím v tom smysl.
Co bys doporučil těm, kdo se na příští Spartathlon chystají?
Doporučuji jediné: těšit se. Před odjezdem jsem si o Spartathlonu přečetl hodně. Články od běžců, co ho už absolvovali, útržky z knížek, sledoval jsem videa ze závodu, abych věděl, jak to vypadá na občerstvovačkách, co od toho čekat. Ale ta realita, ta vše překonala. Trať není nijak krásná. Ale ta atmosféra okolo, to souznění běžců z celého světa, ta naše česká parta…
To prostě bylo něco tak úžasného, že Spartathlon řadím na nejvyšší příčku všeho, co jsem kdy běžecky prožil. Spartathlon se pro mě stal olympiádou ultramaratonu. Zážitek, ze kterého budu žít dlouho. I teď, když odpovídám na tyhle otázky, tak mi při tom běhá mráz po zádech. Zažít Spartathlon na vlastní nohy, to je prostě NĚCO.
Pokud poběžíš závod příští rok, co uděláš jinak?
Pokud poběžím? Pokud budu zdravý, vím, co bude vrcholem té příští sezony. Startovní čára pod Akropolí. Ano, všechno ostatní dávám stranou a chci zase bojovat o možnost běžet za králem. A taky vím, že se připravím o dost líp. Letos jsem odběhal moc závodů, málo odpočíval a to bylo špatně. Takže příští rok jeden velký závod na jaře a jeden v září. Co to bude na jaře ještě nevím. Září je ale jasné.
Chystáš se letos ještě na něco dlouhého?
Nic nechystám. Po Spartathlonu jsem si naplánoval 3 týdny bez běhání. Chtěl jsem dát nohám čas na to, aby se daly dohromady. Vydržel jsem to týden a začal běhat. Ale tak aspoň fakt jen klušu a užívám si volnost, jakou běhání umožňuje.
Protahuji, díky lázním chodím po masážích, cvičeních a tak se tělo zase dobře připraví na další cestu. Určitě si do konce roku ještě něco zaběhnu, ale vše to bude jen takové zpestření a možnost potkat běhací kámoše a strávit zase den mezi bezva lidmi.
Co ti manželka uvařila na uvítanou po návratu?
Bramboračku. Je to moje nejoblíbenější polévka a doma to dobře vědí. A taky vědí, že v cizině si na polévky moc nepotrpí, takže jsem při řeckém týdnu držel polévkový půst.
Radku, děkuji za rozhovor a ještě jednou velká gratulace!
