Určitě to znáte – pro okolí, které neběhá, jste tak trochu podivíni a čím častěji a dál běháte, tím divnější jste (Proč to jako děláte? Co z toho máte? Co si tím asi kompenzujete?). Ale nebojte se, nejste v tom sami, je prima, že nás je divných tolik a že můžeme tyhle naše úchylky sdílet. Mezi ty nejběžnější patří:
1. Spánek není jen příjemná činnost na konci nabitého dne, je to regenerace.
2. Záchod není jen o úlevě, je to jedinečná příležitost zjistit stav hydratace.
3. Jídlo rovná se palivo.
A pak tu jsou další menší deformace ve vnímání okolního světa, kterými se náš pohled liší od toho většinového, neběžeckého:
4. Máme naprosto jiné vnímání počasí: prší? Mrzne? Paří slunce? Fičí? Nevadí! Na nákup nebo venčit psa v tom samozřejmě nepůjdeme, nejsme blázni, ale jinak je to skvělá příležitost zaběhat si v podmínkách, které nás můžou potkat na příštím závodu a trénink se přeci kvůli takové drobnosti, jako je hurikán a povodně neruší!
Gify: Giphy.com
5. Naše představa zábavy se krapet liší: budíček o víkendu před pátou, abychom stihli odběhat dlouhou, než se vyhrabe zbytek rodiny z postelí a dosnídá? Noční běh s čelovkama s kamarády místo spánku? Bahno po kotníky, sníh po kolena? Ale nás to opravdu baví, jinak bychom to přeci nedělali, děkujeme za (tisíc první) optání.
6. Bradavky přelepené náplastí: ne, nejde o skryté S-M sklony, naopak! Kdo nelepí, nosí alespoň červené triko, aby pohled na jeho prolitou krev nedodával sílu soupeřům.
7. Daleko je v našich očích trochu jiná vzdálenost: jsou to štreky, které většina populace neujede ani na kole a ti, co je běhají, to zvládnou pomalu rychleji, než by to dali ti, co by šlapali; někteří za rok v pohodě naběhají vzdálenost, která překlene nekonečnou ruskou tajgu.
8. Jsme závisláci na vybavení: máme víc bot než kdejaká fashion bloggerka. Nemáme problém vzdát se takřka nenošeného šatstva ve prospěch charity, ale jen ať nám někdo zkusí sáhnout na finisherské triko z desátého ze sta doběhnutých maratonů, které jsme měli na sobě jen v den závodu, zažije, co ještě nezažil!
9. Naše oddanost je neochvějná: běháme rádi a běháme hodně, pětkrát, šestkrát, sedmkrát týdně? Není problém. Dvojsměrky do práce a z práce? Příležitost k běhu je přeci třeba chytit za pačesy. Nepřestává nás udivovat, že to lidi udivuje? To si pište!
10. Nosíme krátké elasťáky: a je nám v nich tak dobře, že nás ani nenapadne se za to stydět. Není nutno dodávat, že něco podobného si na sebe nikdy v životě „v civilu“ neoblékneme. Ne. Ani za zlaté prase ne.
11. Kamarádi nás v normální oblečení nepoznávají: „Jé, to jsi ty? Já bych tě s rozpuštěnými vlasy nepoznal!“ Kdo jakoukoliv variantu téhož nezná, málo běhá.
12. Vlastníme příliš mnoho knih o běhání: čteme všechno a čteme to se zápalem. Vydavatelství chrlí jednu knihu o běhu za druhou. A my je kupujeme a hltáme. Kolik toho ale vlastně o běhu jde doopravdy napsat?
13. Pánové si holí nohy: když se podíváte na čelo závodního pole jakéhokoliv velkého závodu, vždycky najdete pár chlapů s oholenýma nohama. Prý to poskytuje větší pocit rychlosti. Snáz se pak aplikují tejpy a náplasti a údajně není nad to vlézt si s oholenýma nohama do čerstvě povlečené postele. (Když už jsme u těch úchylek.)
14. Před odjezdem na dovolenou vždycky zjistíme zda a kde se dá v dané destinaci běhat: jedeme přece relaxovat, jak bychom to mohli dělat, když bychom si nemohli jít zaběhat?
15. Černé / chybějící nehty: někdo je na ně pyšný, jiný si radši ani v pařákách nevezme sandály s prázdnou špičkou, aby se na ně okolí nemuselo dívat. Ať tak či tak, není to nic, co by nám nebylo důvěrně známé a co by nás mohlo nějak extra rozhodit.
16. „Jenom“ má v našem slovníku absolutně jiný rozměr: „Dneska si dám jenom dvacet kiláčků!“ – „Ale ty boty stály jenom dva a půl tisíce!“ „Vždyť jenom prší!“
17. Jsme jediná skupina lidí, kteří na úvod rozhovoru s cizím člověkem zkritizují jeho boty: aby se ho pak vyptali, jak se mu v nich běhá. Dotazovaného se to navíc ani v nejmenší nedotkne.
18. Vydržíme koukat celé hodiny na dokumenty o běhání: a taky o závodech a běžcích, na které se nejspíš nikdy nepodíváme a s nimiž se nikdy neseznámíme. Nejšťastnější jsme, když na nějaký můžeme jít při výjimečné příležitosti do kina (a domů pak běžet).
19. Když nám někdo neodpoví na pozdrav, naštve nás to: mávat na nás někdo v potravinách nebo volat „ahój“ na ulici, budeme se ještě dlouho poté ohlížet přes rameno.
20. Rodina se před námi má na pozoru: moc dobře už ví, že „příjemný výlet kolem jezera, tak na hodinku a půl“, bude čítat minimálně 13 kilometrů.
21. Známe kdejaké křoví podél cesty: provizorní záchodek za kdejakým bukem? Co nám taky jiného mnohdy zbývá? Aneb nic lidského nám není cizí.
