No, babí léto, podle počasí spíše duben. Takže přišlo na řadu i Estonsko, konkrétně Tallinn, kde se koná největší běžecká akce v zemi. Na výlet jsem se těšil – vyzbrojen informacemi o kráse historického centra města (od roku 1997 je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO), o „zpívající revoluci“, o problematickém soužití s Rusy (v celé zemi je jich skoro 30 procent, v hlavním městě asi 50 procent) nebo technické vyspělosti Estonců (například mají ze zákona garantován přístup k internetu). Navíc letos je Tallinn (spolu s finským Turku) Evropským městem kultury.

Přihláška byla hotová během chvilky, stejně tak rezervace hotelu a zakoupení letenky. Volno jsem si, jako obvykle při těchto vzdálenějších akcích, naplánoval na 6 dnů. Běželo se v neděli, takže pátek až středa. Z Prahy trvá let asi 2 hodiny. Letiště v Tallinnu je kousek (asi 4 kilometry) od centra, autobus jezdí každou chvíli, lístky se dají koupit i přímo v autobuse (za 1 euro a 60 centů, v předprodeji za 1 euro). A ani jsem moc nebloudil při hledání „svého“ hotýlku – prostě pohoda.

Ještě v pátek odpoledne jsem se vydal do města a informace o něm, jako o architektonickém skvostu, rozhodně nepřeháněly. Historické jádro dosud obepíná přes 2 kilometry hradeb (z původních 4) s více než 20 věžemi. Do centra proniklo jen minimum moderních staveb, tak člověk neví na co se koukat dřív. Jestli na gotické kostely, bohaté původní kupecké domy (Tallinn byl součástí Hanzy), uličky se středověkou dlažbou, spousty obchodů a obchůdků, hospody nebo třeba na muzea či galerie.

TIP: Čtěte také Maraton Leszno aneb Jak jsem si spravil chuť

Výdej čísel probíhal už od 5. září (běželo se 11. září), ale vlastní maratónské expo se konalo v sobotu od 12 do 19 hodin na Vabaduse Väljak (Náměstí Svobody). Výdej technické obálky s číslem, čipem, informacemi a nezbytnými propagačními materiály trval chvilku. Ještě jsme nafasovali tričko z funkčního materiálu (různé pro dámy a pro pány!). Součástí expa byly samozřejmě i stánky se sportovním zbožím, ale také vystoupení nějakých místních zpěváckých „hvězd“. Co není zrovna obvyklé, bylo to, že prezentovat se bylo možné i v neděli před závodem – viděl jsem dost borců, co si v klidu vyzvedávali čísla 20 minut před startem!

Dopoledne před prezentací jsem ještě stihl, mimo jiné, projít přístav, což je pro mě, suchozemce, vždy zážitek nebo také vylézt na vršek radniční věže, to byl vzhledem k vysokým a hlavně hrozně nepravidelným schodům docela výkon – ale rozhled stál za to! Po prezentaci jsem ještě navštívil kostel svatého Mikuláše. Ten byl během války rozbombardován a po válce znovu vystavěn.

Teď je z něj muzeum a příležitostný koncertní sál. Nedaleko je další dominanta města – pravoslavná katedrála Alexandra Něvského. Ta je jednou z památek nejnavštěvova­nějších západními turisty, je to přece jen exotika. Estonce to pochopitelně štve, ale ještě více asi řičí nadšením, že naproti této katedrály, symbolu bývalé ruské nadvlády, stojí estonský parlament.

Neděle – hurá na závod! Organizace je dost zajímavá, byl jsem zvědav, jak to bude fungovat. Start maratónu – 9,00, půlmaratónu – 11,30, desítka (běžecká i chodecká) – 13,30. Při startu našeho závodu bylo ještě celkem mrtvo, běželo nás něco přes 1 300, ostatní závodníci měli ještě spoustu času a město vyspávalo.

TIP: Čtěte také Jak se běhá v zemi tulipánů?

I při tom malém množství jsme byli řazeni v koridorech, neviděl jsem nikoho somrovat se někam, kam nepatřil, všechno probíhalo v klidu. Když jsem čuměl kolem sebe, zjistil jsem mrzutou věc – naprostá většina závodníků měla na čísle, kromě svého jména i státní vlajku, ale já ne! Takových nás bylo jen pár, asi z exotických zemí, kde nebylo možno zjistit, jak vypadá vlajka (ale třeba závodník z Maroka ji měl!). Svět se samozřejmě nezbořil a ani start se kvůli tomu o hodinu neposunul.

Takže s úderem deváté vybíháme. Za 10 sekund jsem na startovní čáře, silnice, po které běžíme, je široká, každý se může realizovat podle chuti. Počasí je skoro ideální – teplota okolo 15 – 18 stupňů (Celsia), trochu to kazí vítr (ale jenom trochu, pořád lepší než v únoru v Limassolu), takže si můžu klusat a kochat se.

Ve městě běžíme asi 2 kilometry a potom už po dálnici směrem na městečko Pirita. Po levé straně moře, po pravé les, potom už běžíme jenom lesem. Asi na sedmém kilometru (našem!) míjíme v protisměru čelo závodu – pětici vzorně spolupracujících Keňanů, asi 100 metrů za nimi borec z Maroka (asi), po dalších několika stech metrech první místní závodník, zase dlouho nic a skupina 5,6 lidí, včetně prvních dvou žen (samozřejmě z Keni).

Točíme po devátém kilometru a vracíme se skoro stejnou trasou do města. Až do 18. kilometru běžíme po téměř absolutní rovině (v nadmořské výšce mezi 2 a 5 metry!). Pak ale vbíháme do města a snad abychom nezapomněli, že se jedná o městský maratón, dostáváme se jednou ze středověkých bran, kolem Paks Margareta (Tlusté Markéty – jedna z věží, má 25 metrů v průměru) do historického jádra. Následuje úsek po dlažbě (normální, mohlo to být horší, mohli nás také hnát ulicí Pikk Jalg – Dlouhá Noha po kočičích hlavách), kolem vnitřní strany hradeb a zase ven, naštěstí to bylo asi jen 400 metrů.

TIP: Čtěte také Jubilejní 10.Zermatt Marathon s přívlastkem UL­TRA

Následuje úsek v parku, pak zase na silnici a kolem cíle do druhého kola. Na dvou kilometrech nastoupáme asi 20 metrů. Tato část trasy ve městě je z celého závodu nejživější. Už je dost diváků, na start přicházejí půlmaratónci, hraje muzika a jsou tady skupinky roztleskávaček. Od malých holek až po dorostenky. Ty malé nejsou nebezpečné, jenom poskakují a piští, ale když se rozvlnily ty pořádně dorostlé dorostenky, málem jsem si rozbil hubu.

Druhé kolo kopíruje to první, už jsme pěkně roztahaní. Začíná trochu pálit sluníčko, problémy teď mají, jako obvykle, ti, co vyběhli jako by mělo začít sněžit (opravdu někteří běželi v pletených čepicích). Je třeba doplňovat tekutiny. Občerstvovačky mají obvyklý sortiment – voda, ionty, banány, rozinky, sůl a navíc pro nás zvláštní věc – krajíčky tmavého chleba. A ve druhém kole jsou na stolech i energetické gely.

Mě se kluše docela dobře, v první kole po pěti minutách na kilometr, ve druhém o něco pomaleji. Čekám, jestli mě „vezmou“ první závodníci běžící půlmaratón. Nakonec jich bylo jen pár, první někde na mém 41. kilometru. To už je ale pohoda, předbíhám ještě pár lidí a s úsměvem jsem v cíli. Dostávám výjimečně hezkou medaili (myslím tím výjimečně hezkou, ne, že se v cíli dostávají medaile výjimečně), nějaké pití a tyčinku a jdu si pro věci.

Šlapu znovu přes náměstí, kde je zázemí závodu a tady už je pořádný hukot. Jedním směrem se hemží maratónci, kteří právě doběhli, k nim se přidává čím dál více půlmaratónců, kterým také skončil závod (také skoro 1 300) a proti nám masa běžců a chodců, které čeká závod na 10 kilometrů (dohromady jich je skoro 15 tisíc). Naštěstí všechno v klídku a s úsměvem, vždyť máme svátek, tak co!

TIP: Čtěte také Brixen Marathon aneb Po stopách Karla Havlíčka Borovského

Z úschovny si vezmu věci, trochu se zkulturním a samozřejmě vypiju své pivo (bohužel místní). Když jdu zátky na náměstí podívat se na dobíhající běžce, chci si ve stánku koupit další pivo. Měl jsem jenom 20eurovou bankovku (co taky sebou brát na závod), pivo stálo něco přes euro a bába u pokladny, že mi tolik drobných nevydá a jak to, že nemám sebou platební kartu, že „tady je civilizace“! Takže jsem vycouval bez piva, které jsem si pak koupil na náměstí v hospodě (za trojnásobek).

Chvíli jsem postál u cílového koridoru, dopil pivo a šel si odpočinout na hotel. V podvečer jsem si v rámci regenerace udělal procházku na jeden ze zdejších hřbitovů (taková moje libůstka :-). I s cestou mi to zabralo skoro tři hodiny. Řádně ucaptaný jsem maratónský den zakončil ve Schnitzel Hausu a to Schweine Haxe s kysaným zelím a bramborem a navrch 2× Dunkel Weissbier. Myslím, že lepší závěr akce jsem si nemohl přát. Večer jsem se ještě v televizi podíval na záznam závodu. Časy vítězů relativně nic moc, ale letecké záběry běhu (a Nordic Walking) na 10 kilometrů byly fantastické.

Další dny už byla klasická turistika. Bohužel se výrazně zhoršilo počasí, většinou jsem aspoň pět krát za den zmokl. Takže mi ani nevadilo, že mi nevyšel plánovaný výlet na ostrov Aegna. Místo toho jsem si v pondělí zajel do městečka Pirita, kde byla předchozí den obrátka maratónu. Tentokrát ale byl cílem Pirita Klooster – rozvaliny kláštera sv. Brigity. Klášter vybudoval v první polovině 16. století švédský řád svaté Brigity, v následujícím století jej zničil Ivan Hrozný.

Zachovaly se obvodové zdi kostela a základy dalších staveb. V současnosti se objekt využívá (kromě turistických prohlídek) jako netradiční prostor pro pořádání koncertů nebo divadelních představení. V těsném sousedství je vybudován novodobý klášter. Sice ve velice moderním stylu, ale ze stejného materiálu (tj. z vápence) jako původní objekt, takže spolu tvoří velice zajímavý komplex.

TIP: Čtěte také Gletschermarathon 2011 aneb Od ledovce až do města

Odpoledne jsem pak vyrazil do skanzenu Rocca al Mare. Je na kraji města, v dosahu autobusů MHD. Kromě, pro nás, nezvyklých staveb (samozřejmě) je na skanzenu pozoruhodné jeho umístění – leží totiž na mořském pobřeží. Jsou tady soustředěny stavby ze všech oblastí Estonska, včetně ostrovů.

Nejstarší objekty pocházejí ze 17. století, nejnovější z první poloviny 20. století, část staveb je „oživena“ dobytkem, někde jsou lidé v krojích, pracující na tkalcovských stavech nebo vyřezávající užitkové předměty ze dřeva. V dřevěném kostelíku ze 17. století se dnes znovu pořádají bohoslužby i svatby. Mně byly nejsympatičtější malé domečky, s jejichž obdobou se u nás ve skanzenech nesetkáme – sauny.

V úterý jsem žil opět kulturně. Vydal jsem se na prohlídku zámku Kadriorg, ležícím na okraji města. Jedná se o letní rezidenci cara Petra Velikého, pojmenovanou podle jeho manželky Kateřiny. Zámek samotný působí na zdejší poměry dosti nezvykle, je vystavěn v barokním slohu, v kombinaci růžové a bílé – na první pohled vypadá jako zámek v pražské Tróji. Uvnitř je sbírka západního umění, která rozhodně stojí za zhlédnutí. Okolo zámku a dál podél moře se rozkládá rozsáhlý krásný park.

Ještě kousek dál je další úžasná stavba – Pěvecká scéna. Jedná se přírodní amfiteátr, obrovská „mušle“, která pojme 20 tisíc zpěváků a před ní prostor, kde se vejde 300 tisíc posluchačů. Pořádají se zde pěvecké slavnosti, ale i rockové koncerty. Pěvecký festival, který se tady koná, je rovněž součástí světového kulturního dědictví UNESCO.

Pozdě odpoledně jsem ještě stihl další pozoruhodnost – kostel sv. Olafa. Jeho věž sahala původně (r. 1549) do výšky 159 metrů a prý to byla nejvyšší budova v Evropě (nebo na světě?). Po požáru a následné rekonstrukci má sice už „jen“ 124 metrů, ale vyhlídka z ní je nejlepší z celého města.

O městě by se toho dala napsat ještě spousta. Lepší bude, když si sem každý zajede a prozkoumá jej na vlastní oči (a nohy). Maratón nemá chybu, není to sice žádná monstrózní akce, ale je v krásném prostředí a je dokonale zorganizován. Ve městě se dá stále něco nového objevovat a není problém vyrazit i někam mimo – ať už na ostrovy Saaremaa či Aegna, do národního parku Lahemaa nebo někam na venkov.

Tallinn rozhodně není „nějaké provinční ruské město“. Nejvíce mi připomínal Helsinky, ať už jazykem (Estonci Finům rozumějí, naopak je už to horší) nebo životním stylem (vzdálenost mezi těmito městy je pouze 85 kilometrů). Samozřejmě Helsinky menší, trochu chudší, ale lidštější a hlavně s neporovnatelně větším množstvím památek a zajímavostí.

Naštěstí cenově je to spíše na úrovni Rakouska nebo Německa než Finska (například pivo vyjde na 3 nebo 3,5 eura, ve Finsku o 2 více). Hotely (a hostely) jsou tady opravdu pro každou kapsu, nejrůznějších restaurací a hospod nepřeberně (třeba také Restaurace U Švejka) a všechny nekuřácké! Akorát je třeba vyhýbat se místnímu pivu – vychvalované značky „Saku“ a „A le coq“ jsou pěkný humus, naštěstí není problém vybrat si putyku, kde se čepuje české nebo německé pivo (anebo irský Guinness).

Takže pokud bych měl doporučit výtečný maratón a jedno z nejkrásnějších měst, která jsem dosud navštívil – byl by to určitě Tallinna maraton a hlavní město Estonska – Tallinn.

Na závěr ještě jedna malá tabulečka – porovnání letošních maratónů v hlavních městech některých států bývalého Sovětského svazu.

Z tabulky jsou na první pohled patrné dvě věci. První, že kromě maratónu v lotyšské Rize se všechny konají v průběhu dvou po sobě následujících zářijových víkendů. A druhá – vlastně nepatrná běžecká účast na maratónu v desetimiliónové Moskvě a naproti tomu maratón v Tallinnu s nejvyšší účastí a nejlepšími výkony.

Autorem příspěvku je Petr Hrček, trvale žije v Brandýse nad Labem, je vojákem z povolání a jeho vášní je maratonská turistika. Absolvoval více než 300 maratonů !