Říkám si, holka je léto, to míváš vždycky problémy, je horko a to ty špatně snášíš.
Říkám si, tak si na chvíli odpočinu a na podzim to půjde samo.
Říkám si, nic se neděje, je to jen taková malá běžecká pauza, která přejde, ani nebudu vědět jak.
Říkám si, pokud nejde o život, jde…
Říkám si, nic se neděje, pokud to nepůjde, najdu si jiného koníčka.
Říkám si, mám všechno, tak co furt pořád mám…
Ale já chci běhat!!!
Vždyť běh mě dělá život lepším, mám pocit, že žiju, po běhu mám úsměv na tváři, po závodech dokonce pusu smíchem široce rozšířenou!
Nechci žádné jiné koníčky, nechci háčkovat, šít, chodit do kurzu vaření nebo kurzu patchworku, i přesto, že tyto kurzy pro mnoho žen znamenají všechno.
Já chci běhat!
A chci být venku v přírodě – za slunečna, za deště, za mrazu, a to ráno, v poledne i večer.
A tak se snažím!
A to alespoň tak, že se povinně nutím vyběhnout (jak se přemůžu a jak to jen jde) a vybíhám a snažím se dát kilometr za sedm minut. To jsem nikdy nedělala, prostě jsem běžela a běžela, nic nekontrolovala a šlo to zcela automaticky.
A snažím se věřit, že to zase půjde…
Autorkou příspěvku je Libuše Kuchařová z Maraton klubu seitl Ostrava. Kromě svých dvou dcer, manžela a běhání miluje fotografování. Libušiny některé snímky najdete na jejím blogu
