Opět Polsko, opět klasická trasa přes Pardubice – Medzileszie – Kladsko – Wroclaw, nyní s cílem v Lešně. Tentokrát to bylo bez mezipřistání v Chocni nebo v Ústí nad Orlicí, poněvadž jsem nechtěl přijít o masáž ve čtvrtek večer (pravidelně už přes 6 let, a u stejné masérky!).
Znamenalo to ale vstávat v pátek o půl čtvrté ráno, takže cestu jsem si tentokrát moc nevychutnal – vždycky se těším na poslední vesničky v Orlických horách a pak na pohled na Kladskou Bystřici a na vlastní Kladsko s pevností nad městem.
Vlaky, i přes výluku ještě na české straně, jely přesně, dokonce ani na právě rekonstruovaném nádraží ve Wroclawi jsem se nezamotal a tak jsem byl po druhé hodině odpoledne na místě.
Po loňské zkušenosti s penzionem „Mamut“ jsem letos raději sáhl hlouběji do kapsy a ubytoval se jinde – hotel „Wieniawa“ nebyl špatná volba. Překvapil mě mladík v recepci, když po mé odpovědi ohledně doby snídaně prohlásil něco ve smyslu, že to také tak udělá – v sedm snídaně a v deset start závodu, byl to totiž jeden z účastníků závodů příští den, konkrétně šel „s kijami“ (neboli nordic walking).
Maraton v Lešně má v názvu „koleżeński“. Myslím, že je to přesné označení, opravdu „kamarádský“ je všech směrech. Od logické prezentace na internetu, přes promyšlenou propagaci závodu až po vlastní organizaci běhu.
Stejně jako vloni jsem i letos prskal, že nemohu zaplatit startovné v prvním termínu (platí se převodem na účet, ale účet není uveden v mezinárodním formátu) a ušetřit a mít zároveň jistotu, že poběžím, ale stejně jako vloni jsem při registraci na místě zaplatil jen 50 zlotých (místo 90) jako bych platil předem.
Registrace probíhá už od pátečního odpoledne a jedná opravdu o několik minut – zaplatit, převzít igelitku s číslem, čipem, houbičkou, pár prospekty a pěkným tričkem z funkčního materiálu. Expo ani pasta párty se nekonají.
TIP: Čtěte také Gletschermarathon 2011 aneb Od ledovce až do města
Ve městě Lešně zanechali Češi a Moravané velice výraznou stopu. Všeobecně známý je pobyt Komenského, který zde žil s přestávkami dohromady 18 let, vytvořil tady některá svá díla, byl ředitelem zdejšího gymnázia, knězem a od roku 1648 posledním biskupem jednoty bratrské.
Poláci na něj rozhodně nezapomněli – je tady jeho pomník, je po něm pojmenováno náměstí (i když ne to největší), dokonce jeden ze sponzorů závodů je firma „Amos“.
Další Čech patří spíše do pověstí, ale co když … Jedná se rytíře Filipa Wieniawu, který měl patřit do okruhu šlechticů, kteří přišli do Polska s Doubravkou, dcerou českého knížete Boleslava I., která se stala ženou prvního historického polského knížete Měška I. z rodu Piastů.
Rytíř Wieniawa podle pověsti chytil holýma rukama obrovského zubra, který škodil na polích a zabil jej. Za odměnu dostal „kawal“ země s vesnicí Leščina (nyní součást Lešna) a byl mu udělen erb s vyobrazenou hlavou zubra (dosud tento erb tvoří polovinu městského znaku).
Podle vesnice se rod začal nazývat „Leszczyński“. Rod se postupně stal rodem velmi významným („Kto Leszczyńskich nie zna, ten Polski nie zna.“). Z tohoto rodu pochází i jeden z polských králů – Stanisław I. Leszczyński, který vládl v první polovině 18. století a také Marie, jeho dcera, manželka francouzského krále Ludvíka XV. Ale to už pověst určitě není.
Maraton se běží v lese na okraji města. Trať tvoří 4 stejné okruhy a co je nejdůležitější, celá trasa (až na dva několikasetmetrové úseky) je vedena pod stromy – což je u akce v polovině srpna přímo geniální.
Povrch tvoří sice lesní cesta a pěšiny, ale poměrně tvrdé a bez kořenů nebo šutrů. Zázemí je v objektu nějaké firmy a je tady vše potřebné – kancelář závodu, šatny, sprchy, úschovna a také pár stánků se sportovním zbožím.
TIP: Čtěte také Alpin Marathon aneb Nejmenší maratonská země Evropy
Vlastní závod má centrum na louce v lese asi půl kilometru daleko. Na rozdíl od jistého novoročního maratonu v Ostravě je ale cesta na start logická a hlavně perfektně označená. Na této louce je start i cíl, jedna z občerstvovaček, stánky s občerstvením po závodě i stupně vítězů.
A protože je to maratón koleżeński, tak tady byli kamarádi z Polska – Dominik Drygalski (kterého před startem píchl sršeň, tak se spíše sháněl po doktorovi, než aby měl čas na nějaké plky), Drago Boroja (sice ze Serbiji, ale žijící v polských Tychách), Damian Slotwinski (ten ale patří do příběhu Ostrowa Wielkoposkiego, tak o něm více až jindy) a další, kteří se ke mně hlásili, ale o kterých jsem netušil, o koho jde.
A také známé persony z maratónů – Jerzy Bednarz (nejvíc absolvovaných maratónů v Polsku), Barbara Gil (totéž v ženách) nebo Agnieszka Mizera, která se dá mezi běžkyněmi těžko přehlédnout.
Start maratonu je přesně v deset, ale 4 minuty předtím startuje čtvrtmaraton a po dalších dvou minutách půlmaraton a ještě za maratonci startují pochodníci.
Limit všech účastníků je stanoven na 600, připadá mi to příliš opatrné, trasa by snesla určitě o několik set lidí více (možná mají ale organizátoři určený nějaký strop od úřadů).
V prvním okruhu je na trati docela provoz, ale cesta je široká dost a dravci, kteří se cítí na olympijský limit, běží někde jinde. Ve druhém už je to pohoda a ve třetím a čtvrtém je nás zbývajících zhruba 130 běžců roztahaných tak, že občas před sebou nikoho nevidím.
Běží se mi velice dobře, zpočátku je v lese dokonce příjemný chládek. Postupně se samozřejmě otepluje, ale pořád je to v cajku, běžíme víceméně ve stínu, občerstvení funguje bezchybně (jsou tři stanoviště, na dvou klasický sortiment – voda, ionty, cola, ovoce, na jednom jenom čistá voda).
TIP: Čtěte také Maraton Opolski aneb Kde jsou čeští běžci?
Chtěl jsem běžet kola po 55 minutách. První dvě byly za 54, třetí za 56 a poslední už jenom za 62, celkem tedy 3:46. Ale v podstatě v pohodě, bez nějaké krize.
Oproti Rajci minulý týden, kde mi to neběželo od samého začátku a protrápil jsem se k času 3:54, naprostá spokojenost. Po doběhu jsem se tak ihned mohl věnovat oblíbené kratochvíli – konzumaci piva a dalšího občerstvení. Postupně přiběhli Dominik i Drago, oba také bez problémů.
Při cestě zpět k šatnám jsme ještě potkali Damiána, unaveného, ale nadšeného – opět překonal svůj osobák. Je ve svém šťastném běžeckém období, kdy téměř každý další maratón znamená zlepšení.
Tentokrát to bylo o 12 (!) minut a jeho nová „życiówka“ je už 3:15. Bohužel přijel autem, tak jsme to nemohli oslavit, marně jsem se mu snažil vysvětlit, že řidič má být veselý.
Drago spěchal na vlak, ale nepodařilo se nám vnutit někomu do auta a autobus žádný nejel, takže jsme v rámci regenerace šlapali na nádraží pěšky a museli jsme počkat na další spoj. Mělo to ale výhodu, že jsme měli čas posedět u piva a pokecat.
Podobně jako vloni, jsem zrovna nezabodoval s upozorněním na aktuální datum, 21. 8. Před rokem jsem to při cestě na start připomněl Dominikovi a partě Poláků, kteří šli s ním.
Zpočátku sice nepochopili, ale pak se mi za události z roku 1968 začali omlouvat! Myslel jsem, že tentokrát něco podobného nehrozí, Jugoslávci k nám přece tehdy nepřijeli poskytovat bratrskou pomoc, ale krutě jsem se spletl.
Dragovy vzpomínky na ten rok jsou hodně osobní a hodně smutné. Jsem to ale hovado! Naštěstí se to spláchlo dalšími pivy a mohly se řešit zásadní jazykovědné otázky (jako třeba, že moje příjmení znamená v srbštině „křeček“ – „хрчак“). Nakonec Drago odjel a já šel na hotel.
V neděli už jenom nakoupit „krówki“ a zpátky domů. Výlet na maraton v Lešně se povedl, odběhl jsem svůj standard, ověřil si, že lze postavit vynikající trať i pro běh v srpnovém hicu, potkal svoje kamarády a i turisticko-kulinářské zážitky byly na úrovni.
Akci lze jenom doporučit, ale je třeba přihlásit se včas!
Autorem příspěvku je Petr Hrček, trvale žije v Brandýse nad Labem, je vojákem z povolání a jeho vášní je maratonská turistika. Absolvoval více než 300 maratonů!
