Tradiční ultramaratonský víkend na Moravě (TMMTR) proběhl za příjemného počasí za rekordní účasti a v novém traťovém rekordu na kratší 100 km trati.
Z 29 přihlášených běžců se jich na start postavilo 23. 100 km trať (s obrátkou v Jedovnicích) přitáhla 15 závodníků, z nichž 11 závod dokončilo.
Zvítězil Daniel Orálek a svým časem 9:08:36 postavil nový traťový rekord. Kdo zná výškový profil, pochopí, jaké tempo a nasazení za takovým časem muselo být, zejména při závěrečném stoupání z Lysic do Olešnice.
Další pozice obsadili Jan Jaeger (10:08:53 – i toto je velmi dobrý výkon) a Stanislav Sotolář (11:46:00). V kategorii žen zvítězila v pohodovém tempu běžící Milada Barešová (13:40:08) před Ivanou Šarlingerovou a Lenkou Veselou, které doběhly jakoby ruku v ruce ve shodném čase 16:03:02 a dělí se tak o 2. až 3. místo.
Na delší trati (100 mil neboli 161 km) z Olešnice do Lulče a zpět startovalo pouze 8 běžců (a tentokráte žádná žena) a navzdory příznivému počasí dokončili jen tři.
Tím, že Dan Orálek staroval na kratší trase, dominanci přenechal Ivanovi Šarlingerovi (17:59:11), který se na MUM umístil celkově čtvrtý, O dalším pořadí se rozhodlo především mezi Petrovicemi a Račicemi, tedy mezi 37. a 65. kilometrem.
Na 2. pozici tedy přiběhl vyrovnaným tempem běžící zkušený ultramaratonec Tomáš Ulma (20:47:20), na 3. pozici pak Martin Kučera (22:03:26), který si několikrát na trati nějaký ten kilometr přidal. Ostatní ze závodu v různých úsecích tratě odstoupili.
Časně ranní start závodu ve 2:00 v noci proběhl za příznivé teploty okolo 15 °C a bez deště, kterého bylo dost už v pátek. V úseku z Olešnice do Lysic za svitu luny v úplňku se až neobvykle brzy oddělila čelní skupina okolo Dana Orálka a Ivana Šarlingera.
Tito dva běželi své plánované tempo, ale někteří další z této skupiny tempo možná přehnali. V době doběhu do Lysic již svítalo, takže běžci mohli odložit své čelovky.
Po chvíli se s námi věrně doprovázející měsíc rozloučil – že prý si jde na chvilku odpočinout – a zmizel v oparu nad horami. Na vycházející sluníčko jsme si ale museli počkat, protože obloha byla zprvu kompletně zahalena mraky i nízkou oblačností.
Přesto se během dopoledne podařilo sluníčku mraky souboj s mraky vyhrát, a tak teplota stoupala až k polední hodnotě blízké 25 °C. Poté běžcům na pomoc opět přispěchaly mraky a vytvořily tím příjemné, ne zničující prostředí pro běh.
Za zmínku jistě stojí i ti, kdo do cíle nedoběhli. Záměrně se zde vyhýbám až pejorativnímu výrazu „vzdali“ a oceňuji, že u těchto ultramaratonských závodů jsou tito běžci uvedeni ve výsledkové listině. Ano, zaslouží si uznání i za jejich podané výkony.
Na tom nemění nic ani to, že někteří z nich značnou část trasy absolvovali spíše chůzí než během. Ono „odstoupit ze závodu“ není zejména zde u ultramaratonu lehké a ten běžec o tom možná celé hodiny přemýšlí.
Někdy možná vyžaduje víc odvahy ze závodu odstoupit a alespoň ve svých myšlenkách čelit pojmenováním začínajícím písmeny sr než v závodě setrvat, i když stav organizmu říká něco jiného. Je to o zodpovědném posouzení situace, priorit…
Snad každým rokem se na TMMTR stává, že někteří z běžců více či méně zakufrují, tedy dočasně se ztratí z trasy. To se třeba před lety stalo Gabo Kováčovi, který si Pustým žlebem zaběhl na Macochu a mohl tak spočítat, kolik že je tam schodů (a údajně si tak přidal dobrých 15 km), podobně jako nedávno Štefan Krč, který si podobnou vzdálenost přidal blouděním Rakoveckým údolím (mezi Jedovnicemi a Račicemi).
Musím ale říci, že tyto příhody se stávají navzdory velmi kvalitnímu značení. Ona opravdu stačí chvilka nepozornosti a nevšimnete si značky signalizující odbočení z cesty. A pochopitelně sklon k nepozornosti narůstá s rostoucí únavou. Proto obdivuji ultra výkon Honzy Charváta, který značení prováděl. Ani jsem se ho nestačil zeptat, kolik že to kilometrů na bicyklu najezdil v průběhu značení trasy a v průběhu samotného závodu, když sledoval situaci na trati.
Ocenění si zaslouží ovšem také ostatní pořadatelé, ať již na občerstvovacích stanicích nebo v kuchyňce v Olešnici. Vždyť museli být v pohotovosti v podstatě po celou dobu závodu bez velkého prostoru pro odpočinek (když se neběžela kratší trať 100 km, bylo možné na prvých občerstvovačkách odpočinout do příchodu běžců vracejících se od Lulče).
Všichni si navzdory únavě zachovali veselou tvář a slova povzbuzení. Pracovnice kuchyně v Olešnici byly v pohotovosti už od pátku odpoledne, aby navečer všem příchozím nabídly večeři, před startem v sobotu mezi 1:00 a 2:00 podaly snídani a v sobotu odpoledne postupně, jak kdo přibíhal, znovu poskytly občerstvení.
Skončil další úspěšný ročník TMMTR a loučili jsme se slovy „zase za rok tady“.
