Závod dvoučlenných týmů přes sedm beskydských vrcholů. Závod z Třince do Frenštátu pod Radhoštěm, který v plné verzi měří 94 km. Závod, na kterém nejen nastoupáte, ale i sestoupíte 5430 výškových metrů. Závod, který se nedá měřit v kilometrech. Každý účastník má nějaký svůj motiv, ambice či očekávání. Má hlavní ambice byla dojít ve zdraví a na pohodu.
Původně jsem do toho chtěla jít s nějakou kamarádkou stejné výkonnosti, cestou pokecat a pokochat se výhledy. Žádnou se mi ale nepodařilo sehnat. S mým budoucím parťákem jsme se našli v diskusi na FB a osobně jsme se poznali na Slezském maratonu. Je to milovník Beskyd z Ostravy, na trase B7 zná každý kámen, což považuji za jistou výhodu.
Parťák má vše promyšleno, naplánováno do nejmenších detailů, má časový plán a přehlašuje nás z lehčí trasy hobby na náročnější verzi sport. Má nastudované soupeře v naší kategorii. V pátek na prezentaci mi přednesl svou touhu po umístění se na bedně. Později, v průběhu závodu, se ukázalo, že naše rozdílné ambice a očekávání se stanou zdrojem zklamání z výsledku nás obou.
Parťákova taktika – postavit se na start mezi prvních 100 závodníků, jeho časový plán je na 14:30. V cíli musíme být do 15 hodin, pak už to bolí.
Moje taktika – na startu se zařadit raději dozadu, nepřepálit začátek, užít si výhledů. V cíli bych chtěla být do tmy.
Výsledek – na startu stojíme ve třetí řadě přímo pod obloukem, na první 3km vybíháme tempem budoucích vítězů. Snažím se brzdit a postupně se propadáme hlouběji do pole závodníků. Náhle se trasa prudce zvedá. Před námi je sjezdovka a po ní se vlní světélkující had. Nádhera. Po pár minutách se i my stáváme jeho článkem.
Stoupáme na Velký Javorový. Na vrcholu se rychle pokochám pohledem na oranžově svítící město na konci světelné řeky. Ve tmě je těžké se neztratit. Osvětlené batohy zezadu vypadají všechny stejně. Poprvé se trasa sport odděluje od hobby a sbíháme do Řeky. Seběh je velmi divoký, prudký, přímo rovně dolů přes kořeny a kameny. Bojím se o kolena a závodníci kolem mne sviští jak na závodech horských kol. Prudký seběh střídá ještě prudší výstup po další sjezdovce.
Do kopce se mi jde dobře, velmi dobře. Stoupáme na Ropici a trasy se opět scházejí. Musíme předbíhat méně ambiciozní závodníky z trasy hobby. Klušu za parťákem, nesmím ho ztratit z dohledu, a do obličeje mě šlehají větve, které zasahují do pěšiny. Pokusím se tedy ujmout vedení, chvátám, chvátám, zakopnu o větev a obnovím si z června natažený podprdelní úpon, k tomu se ozve koleno a zahučím do louže.
Dál už si konkrétně nevybavuji jak jednotlivé seběhy a stoupání odlišit. Společné vlastnosti: kamenité, plné kořenů, prudké, dlouhé, nekonečné, úmorné, nekončící, diretisimou přímo nahoru nebo dolů, v noci byl povrch kluzký, ve dne i v noci ujížděl pod botami…
Každý z našeho týmu si jde vlastní závod. Parťák s dlouhýma nohama šlape svižným krokem 10 m přede mnou, já za ním klopýtám svižným poklusem. To, že na trase zná každý kámen, se skutečně jeví jako velká výhoda, ovšem především pro něj, já o všechny jemu známé kořeny a kameny zakopávám a klopýtám, ve snaze se dotáhnout na jeho úroveň.
Když se mi to podaří, parťák nabude dojmu, že chci přidat a zvýší tempo. Na Travném projevím první snahu po sjednocení tempa, dám si 4 brufeny, aby alespoň koleno nebolelo a kousnu do energetické tyčinky. Na občerstvovačce v Morávce parťák přehodnocuje dílčí plán z „Na Lysé ve 4“ na „Na Lysé v 6“.
Na Lysou horu se mi stoupá dobře, raduji se z toho. Začínáme závodit mezi sebou. Ráda bych alespoň chvíli udávala tempo já tak, abych nebyla vyčerpaná, ale je to marné, parťák je v lepší kondici a má za to, že když půjde první, že mne potáhne. Výsledek je ale naprosto opačný, mne tato taktika deptá a stále se bezúspěšně snažím ho dohnat. Na Lysé jsme v 6:01. Z mého pohledu plán splněn.
Jsem vyčerpaná fyzicky i psychicky. Vychází slunko a pohled je to úchvatný. To doceňuji až dnes, na Lysé mi to bylo tak nějak jedno. Sebevědomí je na bodě 0 a má jediná touha je si lehnout. Těším se do Ostravice na vývar. Tělo je již nastaveno na režim: stoupání – sešup – občerstvovačka. Lysá je údajně polovina závodu, to mne povzbudí. Za polovinou je vždy lépe. V Ostravici se moc nezdržíme, jen WC, vývar, jablko obalené v soli a meloun. A hurá na Smrk.
Postup je stále stejný. Snažím se opět o úpravu tempa a vysvětluji něco o motivaci, o práci v týmu a o přizpůsobení se nejslabšímu článku. Dostávám vysvětlení s přirovnáním k Tour de France. Na což již reaguji velmi podrážděně a upadám do apatie. Do Čeladné klesám s rozhodnutím, že končím, že toto není to, co jsem od B7 očekávala, toto není pohoda plná krásných zážitků. Mlčíme.
Na občerstvovačce usedám do trávy, vysypu si kameny z bot, doplním camel vak a pojím melouny. Hlava obnovuje provoz a velí – jdeme dál.
Stoupáme na Kněhyni, na Čertův mlýn, parťák se sice snaží, ale naše konverzace vázne. Z mé strany se omezila na dotazy typu – Jak dlouhé bude tohle klesání? Jak je to daleko k občerstvovačce? Kolik tady bude ještě těch kamenů? Kdy už skončí tahle cesta? Kdy už tam budem? Mentálně klesám na úroveň 5 letého dítěte. Vzpomínám si, jak mě tatínek vyvážel do Krkonoš na běžky a já mu jako dítě samozřejmě nestačila. Na můj povel „čekej“, musel zastavit, jinak jsem se zastavila já.
Byla jsem trucovité děcko. Parťák to se mnou tedy také neměl jednoduché. Jeho odpovědi, které měly být povzbuzující: Tenhle kopec sbíhám za 30 minut, tímhle tempem to bude trvat hodinu a půl. Nejsem ani trochu unavený, asi půjdu trasu i zpátky. Chceš vidět jak se běhá s kopce? Musíš skákat z kamene na kámen, takhle! Podívej to jsou naši soupeři z kategorie! Už jsme poslední! To, že jsme poslední jsem slyšela asi osmkrát.
Navazuji tedy konverzaci se stejně opuštěnými zoufalci jako jsem já. Když si povídám, nemyslím na únavu ani zklamání a jde se mi dobře. Málokterý ztroskotanec ale uvisí naše tempo. Pomalu, ale stále, šlapu 10 m za parťákem. O běhu už nemůže být ani zmínka.
Jiřík by měl čekat na Pustevnách, chce nás vyfotit. Klesáme z Tanečnice, mlčky, v setrvalém rozestupu. V dáli vidím siluetu cyklisty. Rozpřáhnu ruce, Jiřík, Jiřík!! Snažím se rozběhnout, jásám!! V těsné blízkosti se ukazuje , že je to úplně cizí chlap. Má euforie klesá. Skutečného Jiříka už zdravím zcela chladně, veškerou energii jsem vyčerpala na toho neznámého. Ale i tak je to velmi povzbuzující … Na Pustevnách podávají opět vývar. To je to nejlepší, co může v tuto chvíli být. Návštěva WC, málem tam spadnu, neb se šíleně kymácí.
Když už jsem to nezabalila na Čeladné, jsem odhodlaná dojít tu úplně nejdelší variantu. Proto se vydáváme dolů po sjezdovce na Ráztoku. Odsud stoupání na Radhošť a Černou Horu. U kaple si na minutu sednu a přivřu oči, jen na minutku!! Zdá se mi o řízku a o bryndzových haluškách. Parťák mě budí, jdeme dál. Chvilku si povídáme. O tom, co koho motivuje. Máme úplně odlišné myšlení. Míjíme lidské trosky, kulhající, s ovázanými koleny, s nepřítomnými pohledy, oči bez jiskry, tváře bez výrazu, postavy divných tvarů a vůní, jak zpívá Wabi Ryvola.
Poslední občerstvení na Pindule a čeká nás poslední, zato nekonečné, stoupání na Malý a Velký Javorník. Na vrcholu poslední čipová kontrola. Paní volá na parťáka „No počkejte, kde máte dvojici?“… tiše se hlásím z 50ti metrové vzdálenosti „Tady, tady, to jsem já“… Paní z kontroly: „No tak snad na ni počkáte! Podívejte se, vždyť sotva jde!“… Konečně se mě někdo zastal. Děkuji.
Poslední cesta dolů – opět nekonečná. Parťák pořád přede mnou, ptám se všech – těch co nás předbíhají i těch, které předcházím, turistů, cyklistů – Kolik ještě? Jak dlouho ještě? Kdy už…? Odpovědi jsou různé, trasu stejně nezkrátí. Jediné co mě nebolí je hlava, zuby a původně bolavé koleno.
Konečně to vypadá, že se blíží Frenštát. Mám pocit, že slyším takové ty zvuky z cíle. Ale je to jen nějaká pouť nebo oslava. Ale Frenštát už to je! Nekonečná cesta ulicemi města. Ale už vidím svého Jiříka a kdesi daleko tuším oblouk s nápisem Continental. Jiřík mi dává pusu a směje se. Do cíle jdeme s parťákem vedle sebe, ale běh odmítám. Žádná radost, euforie ani hrdost v cíli nepřichází. Nic. Jsem apatická. Ještě pár schodů abychom dosáhli pomyslného vrcholu K2. Výsledný čas 21:40. Jsem ráda, že už nikam nemusím.
Z mého pohledu to nebyl důstojný výkon. Psychicky jsem neustála krize, sáhla jsem si někam daleko, daleko hlouběji než doposud. Byl to můj časově i vzdálenostně nejdelší sportovní počin. Ano, byly překrásné výhledy, východ Slunce za jasného počasí na Lysé hoře – to jsou světlé okamžiky, které si budu pamatovat.
Bilance:
- jeden puchýř od kamínku (nesla jsem ho z Tanečnice až do cíle)
- možná slezou 2 nehty
Poznatky:
- trvat na vlastní taktice, pokud jsem fyzicky slabší
- pokud chci někoho povzbudit, nedávat za příklad vlastní, lepší výkony – raději pochválit
- B7 pro normálního člověka není běžecká ale turistická akce, lepší je běžet pár km v pohorkách, než klopýtat 90 km v maratonkách, i když trailových
- to že parťák zná trasu, je výhoda jeho, ne moje
- není důležité kolik má člověk naběháno, ale spíš nachozeno, nejlépe po horách, a nejlépe a hlavně z kopce, zdravé klouby jsou výhodou
- Lysá není polovina závodu, možná to tak vypadá na mapě, ale není to tak
- Beskydy jsou překrásné hory, proto je nemusím přecházet s třítisícovým školním výletem, lepší je vzít kletr, spacák a karimatku a jít, kdy se mi zachce
