Ačkoliv jsem Ladislava Stolára nikdy na vlastní oči neviděl, na Olomouckém půlmaratonu jsem ho poznal okamžitě. Face to face. Skoro. Svět je malej a Olmik ještě menší.
Ale popořádku. Do Olomouce jsem přijel s foťákem, jen tak, pobavit se, setkat se s kamarády, se známými, i neznámými z Facebooku. Bylo nádherné počasí, plno krásných holek, všichni se usmívali, Kapoš měl dobrou náladu (Carlo Capalbo), všechno hrálo…
Krátce po startu jsem udělal jako vždy pár nepovedených snímků, pak jsem málem zabloudil hledajíc Floru. Několik fotek z mostu a zpět na náměstí. To byste nevěřili jak vám ten půlmaraton rychle uteče. 56 minut a jste v cíli. Svěťák.
Nacvakal jsem pár černochů. Ti co byli mezi prvními, jdou na fotkách ještě vidět, ti ostatní měli smůlu. Stmívalo se. A já fotit neumím. Natož s bleskem.
Udělal jsem i obrázek Petry Kamínkové. Ta vidět šla. Blondýna. Byla šťastná. Bodejť by ne. Porazila Pastorovou. Mistryni.
Ještě chvíli jsem tam postál, vyfotil pár známých… Mimochodem Mireček zaběhl moc hezky (Mulugeta Serbessa).
K věci. Spěchal jsem nahrát fotky. Něco po půl deváté odcházím rychlým krokem z náměstí.
Asi dvěstě metrů před cílem jsem ho spatřil.
Hned mi problesklo hlavou: Stolár! Bez váhání. To je on! Rychle jsem sáhl po foťáku. Cvak, cvak, cvak. Paparazzi. Mám ho. Mám ho Stolára. Už mi neuteče.
Tohoto 68letého běžce nemůžete přehlédnout. Zatímco ostatní běžci kolem něj probíhají, zmoženi teplým počasím, tempem něco málo pod 5min./km, pan Stolár, taky značně unaven, kolem 7min./km ne-li pomaleji. Všichni ho předbíhají, jako by byl o kolo zpět. Diváci ho uznale povzbuzují. Proč taky ne. Věk nezastavíš.
Koukám do jeho mezičasů a nestačím se divit. První pětka 21:40. Hmm. Kabrňák. Desítka 43:43. Pořád dobrý. Půlmaraton rozběhnutý na 1:30, možná pod.
Jen ten závěr byl nějakej divnej… Každý den ale není posvícení :-).
