Dnes je 23.května a přesně před 20 lety vytvořil náš nejlepší maratonec Karel David v německém Hamburku dodnes platný český rekord, který má hodnotu 2:11:57.
A protože dvacet let jsou už pořádné kulatiny, tak jsem se za tímto 49letým sympaťákem, učitelem tělocviku a zeměpisu v Novém Jičíně vydal, abychom si jen tak popovídali o běhání. Nemám rád nastrojené rozhovory, takže to bude tak nějak na přeskáčku.
V úvodu je třeba říci, že účastník olympiády v Soulu a Barceloně ani nevěděl, že už rekord drží dvacet let, a to možná z toho důvodu, že to není jeho nejlepší výkon.
Jak to tedy je Karle s těmi lepšími časy, než je tvůj český rekord?
No, já jsem běžel 2:11:12 v roce 1991 v Tokiu, jenomže tenkrát to bylo ještě před rozdělením republiky, já jsem byl v Dukle Bánská Bystrica a oni to nevzali, takže to byl nejlepší slovenský čas. Je to můj osobák. A pak jsem ještě zaběhl 2:11:47 v Palermu.
Takže třikrát?
Třikrát. Palermo jsem tehdy vyhrál, bylo to v roce 1992.
Odbočka, jak ses dostal k běhání?
Na škole jsem běhal takové ty 300m závody, ale vážněji jsem začal běhat až na gymplu, sice jsem plaval čtyři roky, ale to mě moc nebavilo, tak jsem toho nechal ve čtrnácti a začal jsem běhat jen tak pro sebe nejdřív. Pak na gymplu byl učitel tělocviku Pavel Svoboda, dneska trénuje v Třebíči a pod ním jsem začal trénovat. A v sedmnácti jsem už vyhrál mistrovství republiky ve stýplu a na pětce.
Kdy jsi zkusil první maraton?
Oficiálně jsem běžel svůj první maraton v Budapešti v roce 1987.
A kolik máš za sebou maratonů?
Nevím, přes padesát… První jsem běžel v třiadvaceti a poslední v roce 1999.
Je dnes těžké se v maratonu prosadit?
Pro nás určitě. Za mojí éry se dali běžci černé pleti ještě porážet, ale dnes nemáš šanci. Například v Berlíně jsem běžel, když tam tehdy měl vítěz 2:07 nebo 2:08. Jenomže to je tak…, to nás na startu bylo, já nevím, čtyřicet, takových těch top, z toho bylo dvacet černých, ty jsi ani nevěděl kdo je kdo, všichni stejní, ani jsi nevěděl kdo je zajíc. Potom tam byl Španěl Pinto, já a jeden Němec. A to se běží od začátku na plné kule. Já jsem byl na pětce za 14:57 a měl jsem 50m ztrátu na čelo. Na desítce jsem byl za 30:04 a měl jsem 150m ztrátu! Pak jsem to pouštěl, protože jsem věděl, že to nejde běžet, absolutní rovina, skvělé počasí…, ale já jsem běžel celý ten maraton sám, doběhl jsem za 2:12 a byl jsem šestý, no nic…, trápil jsem se, protože to běžíš sám…
S takovým časem bys byl dneska u nás hvězdou.
Ale víš kolik nás tenkrát bylo? Já, Tesáček, Ivan Uvizl, Klimešáci… to byla jiná doba, Slováci byli, pod 2:15 běhalo snad 10 lidí, v tom rozmezí těch pěti šesti let…
A čím to je, že dnes nemáme takové kvalitní běžce?
Jedno s druhým, tak zaprvé, dneska jsou jiné možnosti, tenkrát jsi běhal, protože ses mohl někam dostat, podívat…, a ti chlapi byli všichni ve vrcholovém středisku a nemuseli pracovat. A dneska to je problém, aby ses s tím během uživil. Všichni tehdy byli v Dukle nebo tenkrát ještě byla Rudá Hvězda, policajti, takže všichni ti běžci byli vojáci nebo policajti v činné službě, dostávali nějaký ten průměrný plat, dostávali stravu, na soustředění jezdili, takže jsi neměl žádné starosti. Že dneska dostanou v nějakém oddíle tisíc korun, to je neuživí…
Jak dlouho myslíš, že vydrží ten tvůj rekord?
No, když se na to dívám… nevypadá to dobře. Jestli mít z toho radost nebo ne, sám nevím… Ten Pavlišta se mi v Pardubicích líbil, takový skromný kluk… Hele, hodina pět v takových ideálních podmínkách taky není nic moc, to musíš běžet tak 1:02, 1:03, abys mohl běžet nějaký maraton…
Někdy mi připadá, že někteří nemají ani pořádného trenéra.
Já ti to řeknu jinak. Na 2:28 nepotřebuješ žádného trenéra, to si můžeš běhat sám. Ale když chceš běhat na 2:15, tak už by to chtělo nějakou regeneraci, sem tam zajet na nějaké soustředění a možná speciálního něco běhat, ale na 2:28 nepotřebuješ trenéra, to můžeš takhle vyběhnout čtyřikrát pětkrát týdně něco dlouhého, u toho nějaké klusy, rovinky a hotovo.
Teď na na jiné téma. Na různých běžeckých stránkách se často diskutuje, zda běhat přes špičky nebo přes paty. Zastánci toho či onoho způsobu našlapování stojí za svým názorem někdy dost vehementně. Jaký máš na to pohled ty?
No, vždycky špička, pata, špička… jednoznačně přes špičky jako při abecedě.
Já když běhám, tak nejprve dopadám na patu.
No, to není úplně dobře… No, není dobře… v našem věku už to nezměníš, ale ty mladé bys měl učit běhat přes špičky. Nebo se to naučíš v těch botách s tenkou podrážkou, to je jako naboso, zkus běhat přes paty naboso, to nejde. Musíš přes tu špičku.
Co si myslíš o vztahu dnešní mládeže ke sportu?
Já učím ve škole tělocvik, tak to vidím. Co jsi dělal před čtyřiceti rokama, když jsi přišel ze školy domů? V televizi byl jeden program, šel jsi ven, hrál jsi fotbal, hrál jsi vybišku, někde jsi běhal. Co dělají děcka dneska? Přijdou domů, sednou k počítači nebo sedí někde s noťasem v ruce…
A když s nimi děláš třeba gymnastiku a srovnáš to, jak jsou na tom?
Jsou na tom hůř, to vidíš. Nechci říct, že každý druhý, to se dnes zveličuje, ale jedna čtvrtina je jich takových otylých a méně šikovných. Neumí nic. Já vím, že to každému není dané, jsou někteří, na co šáhnou, to jim jde, ale celkově je těch šikovných čím dál míň. Těch nešikovných je čím dál víc.
Takže se to zhoršuje.
Asi jo. A vydržet běhat, to vůbec ne, já s nimi nechci běhat, oni neuběhnou vůbec nic. To kluci v deváté třídě…, máme dráhu 250m, patnáctistovku, těch 6 kol, uběhne jeden v kuse, z celé třídy! Oni ani nemají motivaci, protože… tak se projdu, no a co, říkají si. Já na ně nemám páku.
Čí to je chyba? Státu respektive školství nebo rodičů?
Rodičům je to jedno. Škole je taky jedno jestli má dvojku nebo trojku, je stejně všude vezmou. Když se podívám na ty učňáky, jim je jedno jaké mají známky z tělocviku, když ho ten sport nebaví… Ale mám skupiny, kde aspoň hrajeme fotbal, florbal, prostě aby se aspoň nějak hýbali. Kdybych je nutil do nějakého skákání do dálky, což jim moc nejde, skákají dva a půl metru v deváté třídě, to uděláš krok, co si budeme povídat, to je skoro rizikový sport ta atletika. (smích)
Holky to je úplná katastrofa, je nic nebaví, maximálně by tam mohly tančit nebo se promenádovat. Ty neumí nic a nic je nebaví. „A pane učiteli, že nás budete mít i příští rok?“ „Ne, já bych se vás rád zbavil“ (smích)
Vrátím se zpět maratonu. Jaký je ideální věk pro nejlepší výkony na téhle trati?
Tak u těch černých je to asi jedno, že? Ale u těch bílých se říká, že tam musíš k tomu dospět. Víš, někdo ten maraton začne hodně brzo a brzo skončí. A já jsem začal asi taky relativně brzo, ale od těch pětadvaceti do těch třiceti nebo třiatřiceti, do těch Kristových let je to ideální.
Někteří začátečníci jsou dnes tak fascinovaní maratonem… Běhají teprve třičtvrtě roku a hned chtějí běžet maraton. Jaký máš na to názor?
To je taková modla. Víš co to pro mě bylo? Košický maraton… A když jsem ho poprvé mohl běžet v tom osmdesátém sedmém, tak to bylo něco… tím se žilo. Dneska je tou modlou Pražský maraton. A zaběhnou ho za pět hodin, to není běh, to je chůze. A se zdravím nemá maraton nic společného… je jedno jestli jde o ten vrcholový nebo se tam pět hodin trápit. Ale jestli se tam na každé občerstvovačce v klidu nají, napije a v cíli má kilo a půl navíc, tak to si neubližuje. (úsměv)
Jaký máš názor na používání sporttesteru při běhání?
Já myslím, že pro začátečníky je to dobré. Ještě nemají ten cit, často to přepálí, pak se zakyselí… Takže podle toho sporttesteru, podle toho tepu si to můžeš hlídat. Pro začátečníka skvělé. Nemusíš běhat podle času, běháš jenom podle tepu. Nastavíš si třeba 128 až 135 a běžíš tak deset minut, to je tvůj trénink. Většina začátečníků běhá rychle, pak jsou zadýchaní, nebaví je to a říkají: „Mně to běhání bolí.“ Chce to začít pomalu, aby se na to ten organismus postupně adaptoval.
