Je pátek ráno 10. června a spolu s Petrem a Věrou Kuchařovými vyjíždíme na další maraton. Tentokrát je to evropská exotika – Lichtenštejnsko. S Petrem jsem už toho zcestoval hodně, hlavně v Rakousku a Německu, ale také jsme spolu byli v Římě nebo Paříži. Vím tedy do čeho jdu a že se nemám čeho obávat.
Jedeme, jak jinak, přes Německo – Regensburg, Mnichov, Lindau. Tam nastane menší zádrhel, jednak musíme koupit rakouskou dálniční známku a jednak je tam nějaký dopravní zmatek, takže několikakilometrový úsek jedeme asi hodinu. Následuje ještě rakouský Bregenz a Feldkirch a je tady hranice – tentokrát „normální“. Kontrola se ale nekoná, policista na hraničním přechodu si nás pouze prohlédne skrz sklo, pokyne rukou a jsme ve státečku, který má oficiální název „Das Fürstentum Liechtenstein“ – Lichtenštejnské knížectví.
Jedeme se nejdříve zaprezentovat, máme to ostatně po cestě. Prezence je ve vesnici Bendern, kde bude také zítra start. Je to jednoduchá záležitost, nafasujeme igelitku, kde je číslo s čipem, sicherky, visačka na zavazadlo a pár reklamních materiálů. Jinak je tady ještě stánek firmy Mizuno, která je jedním ze sponzorů, další dva nebo tři stánky a to je vše.
Po zvládnutí těchto organizačních záležitostí se jedeme ubytovat. Hotýlek máme ve vesnici Triesenberg a jako všechno tady, je to blízko a ani nemusíme moc bloudit. Vesnice je ve svahu nad údolím Rýna a je roztahaná snad na třech stech výškových metrech. Máme úžasný výhled přes údolí a řeku Rýn, která je zároveň hranicí se Švýcarskem. Vidíme (Kuchařovi z okna pokoje, já akorát, když vyjdu před hotel) Alpy, jejich vrcholy jsou pod sněhem a nejvyšší z nich mají přes 3.300 m, prostě nádhera. Další nádhera je zdejší kuchyně, pokud se tady vaří všude tak dobře, máme jim co závidět.
Start maratonu je naplánován na devátou, snídaně v hotelu je kvůli závodníkům (je nás tady snad deset) posunuta na šestou hodinu a vyjet stačí po osmé. Před startem probíhá vše v poklidu, provedeme všechny nezbytné úkony, odevzdám věci do náklaďáku, který je převeze do cíle, a jdeme na to. Překvapuje mě oblečení běžců. Sice poprchává, ale je okolo 15 stupňů a téměř bezvětří, počasí pro běh jako stvořené, přesto alespoň polovina závodníků má kalhoty, minimálně triko s dlouhým rukávem, ale spíše bundu, rukavice – už tady chybí jen někdo s kožešinovou čepicí a bernardýn se soudkem rumu. Já jsem jako jeden z mála (na čelo závodu nevidím) v trenkách a tílku (i když pro jistotu jsem si dal kolem pasu nepromokavou šusťákovou bundu).
TIP: Čtěte také Maraton Opolski aneb Kde jsou čeští běžci?
Začínáme tedy v Bendernu, v nadmořské výšce necelých 500 m. Vím, že prvních deset kilometrů je bez převýšení, ale není důvod se nějak honit. V horách, které budou následovat, budu ztrácet oproti normálním časům desítky minut, tak proč se štvát už teď. První dvě pětky běžím něco pod 26 minut. Přibíháme do hlavní vesnice knížectví – Vaduzu, teprve tady začíná opravdový „Alpin Marathon“.
Odsud až na dvacátý kilometr je téměř souvislé stoupání do nadmořské výšky asi 1.600 m. Povrch je zatím většinou asfalt, jen malá část je „naturstrasse“ – něco jako lesní cesta. Běh se pomalu mění v chůzi. Ne, že by nešlo běžet, avšak chůze je stejně rychlá, ale o poznání úspornější. Čtvrtou pětku dávám za 45 minut. Na dvacátém kilometru se trať láme a na další pětce přicházíme o 300 pracně nastoupaných metrů. Na 25. kilometru končí vložený závod, „prodloužený“ půlmaratón. Další pětka je víceméně po rovině, ale o dost se zhoršilo počasí, déšť pořádně zhoustnul a dostáváme se do pásma mlhy. Teprve tady jsem si oblékl šusťákovku.
Veškerá legrace končí po třicátém kilometru. Trať znovu stoupá a to až do výšky zhruba 1.800 m. Pod nohama máme střídavě kamenitou nebo rozblácenou cestu, kolem nás už je dávno jenom kosodřevina. Tady už neběží nikdo (aspoň v „mé“ skupině), bundu si zase sundávám, zahřeji se dost a dost. Když zvednu oči od země a podívám se okolo, okamžitě se mi vybaví slavná fotka z dob aljašské zlaté horečky – výstup na Chilkootský průsmyk, souvislá řada unavených chodců, oči upřené k zemi a vrchol daleko.
Ale všechno má svůj konec, i toto stoupání končí. Před občerstvovačkou na 35. kilometru se trasa opět lomí a jde dolů. Tuto sedmou pětku jsem dal za 50 minut! Občerstvovačky – kapitola sama pro sebe. Jsou sice klasicky na každém pátém kilometru, ale sortiment – přímo luxus, voda, ionty, energy drink, od třetí banány, pomeranče, energetické tyčinky, ale také krajíčky chleba a jako největší bonus teplý bujón. Na všech stanicích dostatečná, perfektně sehraná obsluha, která kromě svých povinností dokáže ještě povzbudit a dodat optimismus.
Zbývá ještě sedm kilometrů do cílového místa, horského střediska Malbun. Stavitel trati byl ovšem velký vtipálek, seběhneme do Malbunu, ale jsme ještě pořád pět kilometrů před cílem. Takže znovu do kopce a z kopce, poslední stoupání končí u značky 40 km! Zbytek je sice seběh, ale i na něm nejdu rychleji než 6 minut na kilometr. Celých pět kiláků, co obíháme Malbun, slyšíme komentátora závodu, jak hlásí jednotlivé dobíhající závodníky, takže když jsem na čtyřicítce, slyším, že do cíle dobíhá Petr Kuchař. Za čtvrthodinku končí závod i pro mě. Cíl je v nadmořské výšce 1.602 m – tedy jako na vrcholu Sněžky!
Za cílem mi odepnou z čísla čip, místo medaile dostanu igelitku s dárkem od firmy Swarovski a kousek dál „finisher“ tričko. Únavu cítím spíše jako po túře, než jako po maratonu, vždyť jsem taky značnou část odpochodoval. Vyzvednu si svoji tašku, převléknu se do suchého (aspoň vršek, trenky a boty mám mokré, ale nějak mi to nevadí) a k tomu si dám své obligátní plechovkové pivo. V cílovém prostoru je opět všechno dokonale zařízeno – občerstvení, teplá sprcha, masáže, velký stan, kde je k dispozici pivo, těstoviny, klobásy … (tady už ovšem za peníze).
Zatím, co se láduju dobrotami, začíná vyhlašování výsledků. Nejdříve absolutní pořadí, potom po věkových kategoriích. U mužů veliká sláva, vítěz se dostal pod tři hodiny a chybělo mu jen 30 sekund k překonání traťového rekordu, který drží od roku 2008 časem 2:56:28 Jonathan Wyatt z Nového Zélandu. V nejmladší kategorii obsadil 3. místo klučina z Čech, tak mu jdeme blahopřát, Petr Kuchař je ve své kategorii také třetí, tak také veliký jásot.
Haspa Marathon Hamburg aneb Jak jsem byl na maratonu za debila :-)
Po všech těch oficialitách nasedáme do auta, se kterým přijela Petrova manželka, a jedeme na hotel. No pak už zase „jen samá pozitiva a sociální jistoty“. Dlouhá, horká sprcha, postýlka a na závěr výtečná bohatá večeře a opravdu dobré „local wine“.
Následující den, tj. v neděli jsme vyrazili do hor. Kuchařovi autem do Malbunu a lanovkou na hřeben. Já jsem to vzal pěšky hned od hotelu přes kopečky a vršky směrem k hraničnímu vrcholu „Tři sestry“. Až na tuto kótu jsem se nedostal, ale i vrchol „Alpspitz“ stál za to. Počasí na celodenní výlet bylo ideální, svítilo sluníčko, ale nebylo horko, perfektní viditelnost – prostě idyla. Snad i z tohoto důvodu jsem potkával dost místních turistů, pro které není problém pozdravit nebo na pozdrav odpovědět – to se na našich horách už moc nenosí!
V pondělí po snídani jsme se v hotelu rozloučili a vydali se na cestu domů. Udělali jsme si ještě malou zastávku ve Vaduzu, kde jsme se krátce porozhlédli a nakoupili pár pohlednic. Cestování do Prahy proběhlo v poklidu, snad také proto, že pondělní provoz na dálnici byl o poznání mírnější než při našem příjezdu v pátek.
Trochu čísel ze závodu. Součet stoupání: 1870 m, součet klesání: 720m. Počet klasifikovaných mužů v cíli: 462, žen: 104. Časový limit: 7 hodin, start: 9:00 hod, časové kontroly: Vaduz (10. km) – 10:10 hod, Steg (25. km) – 12:45 hod. Čas vítěze: 2:56:58, čas vítězky: 3:33:46. Česká stopa: největší úspěch v historii zaznamenal Honza Bláha v loňském roce, kdy se umístil na celkovém druhém místě.
Co závěrem? Tento maraton může být z organizačního hlediska vzorem profesionálně dokonale zvládnuté akce, sem by se měli jezdit učit pořadatelé některých našich nejmenovaných závodů. Ze sportovního hlediska se jedná určitě o velice náročnou, ale zvládnutelnou záležitost, navíc konanou v nádherném horském prostředí.
Pro mě znamenal LGT Alpin Marathon Liechtenstein 2011 odběhnutí maratonu v další zemi (mimo Česko jsem už běžel ve 25 státech Evropy), ale také potvrzení toho, že běh v horách není zrovna moje parketa. Závod mohu ovšem každému doporučit – spojení perfektní organizace, nádherné přírody a velice náročného závodu v kombinaci s pobytem v krásné zemičce (s jedním z nejvyšších HDP na obyvatele na světě!) opravdu stojí za to.
Autorem příspěvku je Petr Hrček, trvale žije v Brandýse nad Labem, je vojákem z povolání a jeho vášní je maratonská turistika. Absolvoval více než 300 maratonů!
