Sama sebe považuje především za orientační běžkyni. Na krosových a vrchařských závodech ale také sklízí nemalé úspěchy. Ten největší zažila před dvěma měsíci, kdy získala zlato na MČR v orientačním běhu na klasické trati. Začátkem listopadu na to navázala double vítězstvím na Velké Kunratické. Mamka tří dětí Kamila Gregorová je zkrátka rychlá.
Kamilo, začátkem listopadu jsi o sobě dala vědět na Velké Kunratické, kde jsi zvítězila na obou tratích – na klasické ženské i ženy – Hrádek. Co pro tebe tato vítězství znamenají?
„Obou vítězství si moc cením, je to pro mě velký úspěch. Mám radost především z toho, že jsem se na trati přes Hrádek jako první žena v historii dostala pod 14 minut. Na krátké trati mě zase těší to, že se mi konečně podařilo získat skalp Ivany Sekyrové."
Připravovala ses na Kunratickou nějak speciálně?
„Původně jsem plánovala, že trénink Kunratické trochu přizpůsobím a budu trénovat prudké výběhy a seběhy. Nakonec na to ale nezbyl čas, tudíž to z tohoto pohledu byl pro mě závod jako každý jiný. Závod jsem šla v podstatě z plného tréninku a ještě čtyři dny předtím jsem běžela kros v Praze na Suchdole."
Proč si myslíš, že na Kunratické excelují hlavně orientační běžci?
„Charakter trati je přesně takový, jaký nám orienťákům svědčí. Prudké výběhy, a zejména prudké seběhy, kamení, k tomu je potřeba častokrát měnit tempo běhu. To jsou podmínky, na které jsme my orienťáci zvyklí. Oproti dráhovým nebo silničním běžcům nemáme takové zábrany, což je výhodou.
Krosaři běhají sice v terénu, ale taky většinou po cestách. Letos se to ukázalo jednoznačně, když jsme jak já, tak i Honza Procházka (orientační běžec, mužský vítěz) získali navrch především v seběhu. Seběhů se nebojíme, umíme je běhat ostrým tempem a nohy jsou na to zvyklé."
Dá se technika seběhů nějak natrénovat?
„Dá se natrénovat. Musíš běhat nahoru a dolů terénem. A zároveň se nesmíš bát. Nebo si zkus zaběhnout orienťák a zjistíš, jak se trénuje na Velkou Kunratickou." (úsměv)
Běhům mimo dráhu ses hodně věnovala v mladším věku, pak ses na nějaký čas „ztratila“ a před několika lety ses vrátila – a hned jsi byla úspěšná. Jaký byl důvod stáhnutí se a následného návratu na běhy mimo dráhu?
„Já jsem ale běhat nikdy nepřestala, jen jsem běhala závody, o kterých se moc nepíše. V mládí jsem byla mezi deseti nejlepšími juniorkami v orientačním běhu, zkoušela jsem nominaci na mistrovství světa. Pak přišel po vysoké škole nástup do zaměstnání a hned jsem měla méně času na trénink. Běhala jsem stále, ale téměř výhradně orientační závody. Zkoušela jsem i triatlon a různé adventure race, které se mi líbily svou pestrostí a všestranností (plavání, kolo, běh, in-line, lezení, kajak, rafty, atd.).
Ani po narození prvního dítěte jsem neměla dlouhou pauzu, ale pořád to byly jen orienťáky, co jsem běhala. Až po narození druhého dítěte jsem zkusila také krosy. Navíc jsem se vdala a změnila jsem příjmení (dívčím jménem Jirků), tudíž i pro lidi, kteří mě jménem z dřívějška znali, jsem byla zpočátku neznámá.
Lidé na závodech nechápali, jak může někdo neznámý běžet tak rychle a mysleli si, že jsem si to asi někde zkrátila. Až později Ivo Domanský vysvětlil, že nejsem mezi běžci žádným nováčkem."
Jaký byl důvod, že ses jako ryzí orienťačka začala věnovat krosům?
„Chuť do závodění a výkonnostní zlepšení. Měla jsem najednou strašnou fazonu, přišlo to samo, aniž bych nějak výrazně trénovala, zřejmě vlivem změny hormonů po porodu. Chtěla jsem to nějak zužitkovat, zazávodit si. Krosy mě baví, ale orienťák u mě pořád vyhrává."
Uvažovala jsi někdy o přechodu od orienťáku ke krosům? Přeci jen i na těchto tratích dosahuješ úspěchů.
„V orienťáku se mi letos zpočátku moc nedařilo, často jsem dělala chyby a na důležitých závodech jsem neuspěla tak, jak bych si představovala. Tehdy jsem uvažovala o tom, že bych se zaměřila jen na krosy a na horské běhy, které mě poslední dobou chytly a baví mě. Pak se mi v září podařilo vybojovat zlato na MČR v orientačním běhu na klasické trati, čehož si hodně vážím a myslím si, že i díky tomu závodního orienťáku jen tak nenechám."
Jsi poměrně všestranná běžkyně. Letos jsi kromě krosů a orienťáků běhala i dráhu, na MČR v běhu na 10km na dráze jsi skončila čtvrtá, den po vítězném MČR v OB sis střihla Běchovice, kde jsi v silné konkurenci obsadila desáté místo. Jak vypadá tvoje příprava?
„Sezóna u všech těchto disciplin se překrývá, mistrovské závody také, tudíž je těžké dlouhodobě přizpůsobit trénink jen jednomu typu závodu. V orienťáku se běží jedno mistrovství v červnu, druhé v září, přes prázdniny jen letní závody. Stejné je to i u atletiky. Jelikož chci dělat atletiku, krosy, vrchy, občas nějaký silniční závod a do toho ještě orienťák, dost často mám dilema a nevím, co dřív.
Pod dohledem atletického trenéra jsem začala trénovat až letos od března, kdy jsem se dostala do tréninkové skupiny pana Kervitcera. Tam běhám dvakrát týdně převážně rychlost na dráze, další den až dva dny v týdnu běhám s orienťáky kopce a terén v hodně svižném tempu. O víkendu buď závod nebo delší běh. V zimě ráda jezdím na běžkách."
Zmínila jsi přestup do pražského Kerteamu. Jak moc tě to ovlivnilo? Vyhovuje ti trénink ve skupině?
„Určitě. Našla jsem díky tomu spoustu motivace k tréninku. Běhání ve skupině mi hodně pomohlo. Vyhovuje mi, když má trénink nějaký řád. V určitý čas prostě přijdu na trénink, kde se uvidím s kamarády a odběhám s nimi pár koleček. Nenapadne mě to odkládat, přemýšlet, jestli se mi chce nebo ne, jak tomu občas bývalo dřív, když jsem chodila běhat sama. Ve skupině jde všechno hned líp."
Chceš říct, že předtím jsi neměla trenéra ani žádný systematický trénink?
„Ještě než jsem měla děti, chodila jsem běhat skoro denně, ale už tehdy jsem si trénink řídila sama, neměla jsem trenéra. Když jsem cítila, že mám sílu, běhala jsem úseky. Podle toho, jak jsem měla chuť. Obecně jsem se hodně hýbala, každý den jsem něco dělala. Plavání, kolo, míčové hry, aerobik, ale bez nějakého plánu. Po narození dětí pro mě bylo běhání především odpočinkem od dětí, relaxací.“
Zařazuješ nějakou regeneraci?
„Jednou týdně chodím plavat a jednou do sauny, případně na masáž. Snažím se pravidelně, ale záleží to hodně na tom, jak mi zbude čas."
Jaký typ závodu ti nejvíce vyhovuje?
„Závod přibližně do 8 km. Kros terénem, přes kořeny, kameny, nerovnosti. V orientačním běhu mi vyhovuje klasika, kde mívá trať taky kolem 8 – 9 km, ale závod je na hodinu i déle."
Poměrně často závodíš, v týdnu dáš i několik závodů. Nemyslíš si, že je to na úkor kvality výkonu? Nebo to bereš jako určitý typ tréninku?
„Když těch závodů není moc, může být podle mě i závod dobrým tréninkem, protože to člověka k něčemu motivuje, jde do toho intenzivněji než při normálním tempovém tréninku. Beru to jako součást tréninkové přípravy.
Pokud se to nepřehání, všem bych doporučila zařadit do přípravy namísto tempového tréninku jeden kratší závod kolem 4 –5km. Teď na podzim se mi ale stalo, že jsem v devíti dnech měla sedm závodů. Z toho už jsem byla fakt unavená."
Jaký je rozdíl ve stylu běhu a taktice, když běžíš orienťák a hladký běh bez mapy?
„Obojí je úplně něco jiného. Na krosu běžíš v davu lidí a taktizuješ podle toho, jak běží ostatní. Při orienťáku vbíháš do lesa sám jen s mapou. Snažíš se běžet naplno, ale zároveň musíš korigovat mapu, aby ses neztratila. A hlavně nevíš, jak jsou na tom soupeřky za tebou.
V tom je to stejné s Velkou Kunratickou. K tomu navíc musíš ukočírovat mapu. Kupříkladu já jsem na tom běžecky dobře, ale to, že běhám třeba o minutu na kilometr rychleji než ostatní, se může velice rychle smazat díky tomu, že mám v určitém terénu slabší mapu. Rychlost není v orienťáku tak jednoznačně důležitá jako při krosu. I ten nejlepší tam může udělat zásadní chybu."
Takže předpokládám, že součástí tvé přípravy je i trénink s mapou…
„S mapou trénuji, co to jde. Pokud to vyjde, tak o víkendech u rodičů, kdy se dostanu do lesa. Teď na podzim jsou pro mě ale prioritou krosy, takže jsem mapu neviděla už skoro dva měsíce. Když pak po tak dlouhé době dostanu mapu do ruky, je tam znát deficit."
Kdybys měla říct jedno jméno, kdo ti v běhu nejvíce pomohl, kdo by to byl?
(Dlouze přemýšlí) „Rodiče. Kdyby moji rodiče nedělali orientační běh, nevím, jestli bych vůbec běhala. Odmala mě vedli k orientačnímu běhu, do sportu mě ale nikdy nenutili. Dodnes mě hodně podporují a jsem jim za to vděčná."
Zmínila jsi Iva Domanského, který nás před nedávnem nečekaně opustil. Jak na Iva vzpomínáš?
„Na Iva vzpomínám v dobrém mimo jiné jako na člověka, který mi ukázal vrchy. Díky Ivovi jsem se dostala mezi vrchaře, později pak do vrchařské reprezentace. Byl to člověk, který mě vždy hodně podporoval. Bylo letos zvláštní, když člověk běžel Kunratickou a Ivo tam nebyl. Strašně mi chybí a myslím si, že nejen mně."
Máš tři malé děti. Jak zvládáš trénink? Pomáhá s hlídáním manžel, když jdeš běhat?
„Manžel mi pomáhá hodně, bez jeho podpory by to ani nešlo. Mám i kamarádku, která děti pohlídá, když je třeba. Manžel běhá také orienťák, takže se v tréninku střídáme. Bohužel nemáme v Praze k dispozici babičky, ty by se samozřejmě hodily. Na druhou stranu je pravda, že když vím, že mám málo času, trénink je pak intenzivnější. Dříve jsem tréninkem trávila víc času, ale výsledky jsem měla horší."
Co tvoje děti, už také závodí? Nebo zatím ne, ale brzy bude kritériem při výběru závodů, zda je vypsána dětská trať?
„Aličce je pět let, takže občas běhá dětské závody v rámci krosů, kde běžím. Marečkovi je tři a půl roku a taky už sem tam závodí. Oba zkoušejí i orienťák. Na závodech je pro rodiče s dětmi připravena trať HDR, tj. hoši, dívky, rodiče. Rodič jde na takovém závodě do lesa s dítětem po fáborkované trati a vysvětluje dítěti, jak podle mapy hledat kontroly.
Děti se na závod vždycky těší a běhání, a hlavně hledání a ražení kontrol, je baví. Úplně nejlepší je, když je na shromaždišti u dětské školky postavený minizávod pro děti, který můžou oběhnout sami. Na kontrolách mají obrázky a razítka do průkazky. Takový „závod“ se líbí i mojí nejmladší dceři Magdalence. (úsměv)
Za vypsání dětské tratě na krosovém závodě jsem ráda, ale není to pro mě kritériem pro výběr závodu. Úplně nejraději jsem, když čas startu mě a dětí je relativně blízko sebe, abych nemusela na závod jet s velkým předstihem kvůli dětem a pak čekat třeba dvě hodiny na svůj start."
Kamila Gregorová
narozena: 30.4.1981
rodina: manžel, 3 děti (Alice 5 let, Marek 3,5roku, Magdalenka 16měsíců)
oddíl: SK Chotěboř (OB) + AC Tepo Kladno (atletika)
největší úspěchy:
zlato na MČR v orientačním běhu, klasická trať (2012)
zlato na MČR v orientačním běhu, sprint (2010)
bronz na MČR v orientačním běhu, klasická trať (2009)
stříbro na MČR v přespolním běhu (2010)
15. místo na ME v běhu do vrchu (Turecko, 2012)
Autorkou článku je Iva Tržilová, studentka mezinárodních vztahů, která žije v Praze. Je příležitostnou novinářkou a nadšenou běžkyní, pro kterou je závod tím správným kořením běhu. Za pěkným závodním zážitkem neváhá cestovat třeba na druhý konec republiky, občas i mimo ni.
