Letošní ročník We Run Prague se s tím předešlým nedá srovnat. Organizačně zcela zvládnutý, ať už třídění běžců dle rychlosti na startu, dostatečně dlouhé stoly s vodou, po doplnění energie banánem a tyčinkou v cíli.

Atmosféra byla naprosto skvělá. Lidé při čekání na startu se smáli, nikdo to ze stojících lidí kolem mě nebral nijak vážně (to může být zkresleno tím, že jsem byla v sektoru pro ty pomalejší), čas startu byl dodržen a ani se moc dlouho nečekalo, než se člověk dostal díky velkému počtu závodníků na trasu. K tomu všemu z mostu nad startem povzbuzovala horlivě Bára Špotáková (mimochodem kolegyně z ČZU) a vedle stojící Carl Lewis si nás natáčel na mobil.

Atmosféra běhu mi sedla o to víc, že každý běžec měl na zádech napsané sebou vymyšlené motto, tudíž se dala odhadnout forma a typ běžce před vámi („Předběhnout“, „Živýho mě nedostanou“, „Jsem trapnej“, "I am 10km virgin“). S tímhle přístupem vám byli běžci tak nějak bližší. Také se člověk při běhu nenudil a mohl zaměřit svou pozornost jinam, než na to, jak už nemůže.

Občas to i nakoplo, když mě předběhl běžec s mottem „Když nemůžu, přidám“, tak jsem tedy přidala, načež mě předběhl hned další s „Why so serious?“, což jsem odsouhlasila a přešla zpět na své pohodové tempo, což se v cíli ukázalo jako osudová chyba, protože být o 11 vteřin rychlejší, dostála bych vytouženého času pod hodinu.

Celkově tuto běžeckou akci hodnotím za nejzdařilejší, s naprosto vynikajícím počasím, běžci se přišli bavit, přemoct sami sebe a hlavně něco dělat a neležet doma na gauči. Sama patřím mezi běžce, co běhají pro radost a neprofesionálně, takže takové to souznění a radost z dokončeného závodu tam bylo daleko citelnější, než na jiných závodech.

Po proběhnutí startem všichni běželi přibližně stejnou rychlostí, která mi sice úplně nevyhovovala, zato mi ale pomohla nepřepálit start a tím si ušetřit energii na horší časy. Bylo krásných 20 stupňů, při kterých se mi běhá naprosto nejlépe a díky lehkému mrholení se mi dostávalo osvěžení po celou dobu závodu. Po trase byli organizátoři, přátelé běžců a náhodní turisté, kteří opravdu poctivě fandili, což mě zřetelně popohánělo kupředu a nutilo mě v dobách krize předstírat, jak jsem v pohodě a že jsem si to sem nepřišla odchodit.

Suma sumárum opomenu-li nepříjemný úsek od Prašné brány ke Staroměstskému náměstí, kde byl koridor pro běžce značně úzký a zbytečně tam člověk ztratil vteřiny, tak jsem naprosto spokojená. Mám svůj osobní rekord, menší krize přišla jen jedna na 6. kilometru na náplavce, kde bylo dost běžců, kteří se hůře předbíhali, byly tam různě vysoké dlažební kostky, které byly díky mrholení dost kluzké a pocit, že to za chvíli bude do kopce. Krize naštěstí překonána, doběhnutí do cíle jsem si skvěle užila a pocit euforie dostaven!

Tímto bych ráda poděkovala organizátorům a běžci Petru Vršinskému (s nesobeckým mottem na zádech „Ahoj, jak se máš?“), který mě na běhání přivedl a hlavně na mě čekal v cíli s připraveným osvěžením. :-) Tak zase za rok!

Autorkou článku je Gabriela Koláčková, studentka doktorského studia na České zemědělské univerzitě. Oblíbila si běhání s hudbou v uších (viz. motto – pozměněný název písničky od Rammstein – Liebe ist für alle da na Laufen ist für alle da (běhání je pro všechny)). Předběhnout ji v nejbližší době můžete buď při tréninku v Praze v Dolních Chabrech, nebo za měsíc při závodě v Běchovicích.