Tisíce turistů každoročně vystupují na horu Radhošť, aby se pokochali kouzelným pohledem na Moravskoslezské Beskydy. Nikdo z nich netuší, že hluboko pod jejich nohama je labyrint jeskyní a chodeb, jež mají vést do podzemního chrámu pohanského boha Radegasta. Jeho brány se však dosud žádnému zvědavci neotevřely.

Je to už přes dvacet let, co jsme s bývalým kolegou Michalem Brumlíkem prolézali lesní houštiny na svazích Radhoště, nahlíželi do každé nory či skalní rozsedliny a plamenem svíčky zkoumali, zda z ní nevane průvan, Hledali jsme zasypaný a zapomenutý vchod do legendární Radochovy studny, hluboké podzemní propasti vedoucí do nitra hory. Podle starých pověstí je to jedna ze vstupních bran tajného Radegastova chrámu.

Hora Radhošť byla totiž v dávných dobách významným kultovním místem starých Slovanů. Na jejím vrcholu prý stála pohanská svatyně s ohromnou dřevěnou sochou boha Radegasta ve strašlivé helmě a pancíři z ryzího zlata. Zde se konaly náboženské obřady a magické rituály, při nichž se přinášely zvířecí, někdy i lidské oběti.

Věrozvěsti Cyril a Metoděj. Kteří sem v 9. století přinesli křesťanství, přikázali tuto sochu vyvrátit, rozsekat a vrhnout do ohně. Podle pověsti ji však pohanští kněží včas ukryli hluboko do podzemí hory. Od té doby tam spolu s dalšími poklady leží v jedné jeskyni za podzemní říčkou, přes kterou vede jen úzká lávka. Na druhou stranu se prý ale nikdo nedostane, neboť lávku hlídá drak a velký černý pes.

Kdo byl Radegast?

O historii pohanských Slovanů toho příliš nevíme. Jejich mytologie byla předávána jen ústní tradicí. Antický svět je považoval za barbary, podobně jako Kelty a Germány, a dozvěděl se o nich až teprve v 6. Století, kdy kulturní Evropa byla již křesťanská. První obsáhlejší zprávy se objevily až v 11. století, hlavně v kronice biskupa Dětmara (Thietmara) z Merseburgu, který působil jako biskup ve slovanském prostředí.

Jest nějaký hrad v kraji Retarů zvaný Radegost, trojstranný se třemi branami, nic tam není kromě svatyně dřevěné, mistrně zbudované a na rozích zvířecích postavené. Stěny této svatyně zdobí zevnitř podoby bohů a bohyň podivuhodně urobené, s jednotlivými vyřezanými jmény, přilbami a brněním hrozně oděné, z nichž první se nazývá Svarožic a používá nad ostatními u všech pohanů úcty a vážnosti…

Docela jinou zprávu o této svatyni a bohu tam uctívaném zaznamenal o něco později Adam Brémský, kanovník na okraji slovanského území:

Mezi slovanskými kmeny jsou nejmocnější Rataři a město jejich, hojně navštěvované jest Retra, sídlo modloslužby. Je tam vystavěna veliká svatyně bohům, z nichž předním je Radigast. Modla jeho zlatem a lůžko zlatohlavem je ozdobeno. Město samo má devět bran, jsouc ze všech stran obklíčeno hlubokým jezerem a vchází se tam po dřevěném mostě…

Zdá se, že dřívější Svarožic a pozdější Radigast či Radegast je jeden a tentýž bůh. Jak ale jeho modla vypadala se dozvídáme teprve až ze saské kroniky Bothonově z konce 15. stol.:

Na hlavě měl přilbu na způsob ptáka s roztaženými křídly, prsa ukazovala národní znak Ratarů, totž černou hlavu tuří, kterou držel pravicí, v levici třímal dvousečnou sekeru.

Jiří Středovský v knize „Sacra Moraviae historia sive vita S.Cyril et Methodi“ (Svaté dějiny Moravy neboli život sv. Cyrila a Metoděje), vydané roku 1710 vysvětluje, jak kult Radegasta vznikl. Byl prý to gótský král Radegaistus, původem Skytha, který v desátém roce panování Honoria a Arhadia (405 n.l.) spolu se spřátelenými slovanskými kmeny vpadl do Itálie a málem dobyl Řím. Byl však zákeřně zavražděn a poté povýšen mezi božstva. Pověst o jeho božství se šířila po všech slovanských zemích, lidé jej ctili jako boha a prosili o vítězství.

Jeho modla byla umělecky zhotovena z páleného zlata a majestátně se leskla, skráně s jakousi divnou kovovou korunou se skvěly, zpod koruny vynikaly načechrané vlasy, na hruď vložena černá býčí hlava, jejž pravicí de opírala a v levici třímala dvojsečnou sekeru. Poblíž sochy ve svatyni přechovávali pro něj připravené přepychové kmentové lůžko.

Hlavní Radegastova svatyně stála v Pomořanech. Postupně však vznikaly další a další v různých krajích. Lubecký kronikář Reimarus Kock píše, že chrám zasvěcený Radegastovi stál v sousedním městě Gdaňsku, ale i v Meklenburku. V Gdaňsku prý uchovávají kus kovu, který učenci neznají a jenž pochází z koruny Radegasta.

Mluvící socha

Nás ale zajímá Radegastova svatyně na hoře Radhošť. Je zarážející, že se o ní ve starých kronikách vůbec nepíše. Mnoho historiků proto tvrdí, že tam Radegast uctíván nebyl, nebo alespoň, že pro to nejsou nejmenší doklady.

Jméno hory Radhošť a vlastně i celá pověst prý vznikla až mnohem a mnohem později. Okolí hory a vůbec Beskydy prý v těchto nejstarších dobách nebyly hustěji obývány. Všude se táhly jen nekonečné lesy, kam jen zřídka kdy zavítali lovci zvěře. Přitom uctívání Radegasta by vyžadovalo, aby přístup k jeho modle byl schůdný a aby středem náboženských slavností nebylo místo pusté a nezalidněné. Tato nedůvěra v historičnost legendy o uctívání Radegasta na Moravě se hlavně opírá o nedostatek jak písemných, tak archeologických nálezů. Nejstarší osady Rožnovska jsou teprve z konce 13.století (Rožnov 1267) a pravděpodobně i Frenštátska. Rovněž na nejstarší známé mapě Moravy od Pavla Fabricia z roku 1575 Radhošť vůbec není. Objevuje se až na mapě Komenského, vytištěné roku 1653 v Amsterodamu.

Zcela jiný názor má ale dějepisec Jiří Středovský. Ve svých „Svatých dějinách Moravy…“ se dovolává svědectví rožnovského kněze Jana Vavřeka, který mu listem ze dne 5. července 1705 sdělil, že: „…na tomto kopci Moravané postavili sochu Radegasta, slovanského, velmi ctěného boha, háj i znamenitý chrám jemu zasvětivše. Kopec vlastní pojmenovali Radegast neb Radhošť a výročními schůzemi na tomto místě oslavovali satanáše. Nejslavnější dni, kdy Radhošť o radu tázán pro konání věcí, byly připadající na letní slunovrat. Tehdy nesčetný počet lidu z nejvzdálenějších míst pokrýval horu a obětoval modle oběti býků a ovcí, aby si jej tím spíše naklonili. Po skončení obvyklých obětí sešel se lid k hodům a žertu…“

Podle Středovského byla tedy hora Radhošť významným kultovním místem moravských pohanů, kde byl Radegast uctíván. Lidé přicházeli k jeho modle, žádali ho o rady a věštby a on jim odpovídal. Další horlivý zastánce tohoto tvrzení byl Josef Heřman Agapet Gallas. Ve svých „Mýtických povídkách o bozích a bohyních moravských Slovanů“ z roku 1820 přichází dokonce s vysvětlením, jak mohla Radegastova socha mluvit. Dozvěděl se to z prastarého rukopisu, který získal jeho otec František Gallas v roce 1753 od rožnovského kaplana P. Povolného, když na jeho faře vyřezával kostelní ozdoby. Radegastova socha prý byla dutá, a v ní se ukrýval pohanský kněz, který pak mohutným hlasem odpovídal na dotazy jednotlivých lidí, přinášejících dary a oběti. Kněz do sochy tajně vstupoval kolmou šachtou se žebříkem přímo z podzemní chodby.

Originál rukopisu se bohužel do dneška nedochoval, ale Gallas si z něj naštěstí opsal nejdůležitější pasáže s přesným popisem Radegastovy modly, včetně jeho vyobrazení:

Hlava kudrnatá muže dospělého s velebnou a příjemnou tváří, korunou špičatou ozdobená, po jejichž stranách dva velké beraní rohy visely, mezi nimiž uši též beraní odtrčené se vynacházely. Bradu měl též kučeravou a mezi rtami jakousi podobu květného zvonečku neb tulipánka. Prsa nahá ženská velmi odulá a břicho těhotnému podobné. Ostatní oudové, ruce totižto i nohy scházely, než modla skončovala se dolu pod břichem v způsob egyptské Hermy. Modla ta byla z korintské mědi ulitá a tak náramě velká, že se v ní dost velký a tělnatý muž aneb pop pohodlnš seděti a vše, co se před ním děje, viděti a slyšeti mohl, neb uši její byly tak mistrně zformované, že i slabě pronášená slova zřetelně od něj slyšena býti mohla. Prostředkem onoho tulipánka aneb zvonečka kvítka, jenž se nacházel mezi rty, mohl sedící v něm pop nejen všechno viděti, nýbrž také ústní věštby vydávati, čímž pověreční pohané, neznaje popův svých kejklířských prostředků a šalby v slepotě svoji velmi upevněni byli.“

Tato dutá socha Radegasta celá pokrytá zlatem, stála v posvátném háji asi 20 minut chůze od vrcholu hory na stranu rožnovskou, v místě, kterému se dnes říká „Volářka“, na památku volání, ozývajícího se z nitra sochy. V tomto místě je skutečně v zemi kolmá díra, vedoucí do podzemí hory. Tudy prý byla socha později přenesena do podzemního chrámu hluboko v nitru Radhoště, kde je ukryta dodnes. Podle jiné verze však stála socha přímo na vrcholu hory v místě dnešní kaple. Po příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu, kdy došlo ke střetnutí pohanství s křesťanstvím, byla socha misionáři povalena a na jejím místě byl postaven dřevěný kříž. Radegast byl rozbit a zakopán do země. Pohané se teď měli začít klanět jinému bohu. Jak plynula léta, dřevěný kříž pochopitelně chátral, ale křesťané ho stále obnovovali. Roku 1735 tam postavili misionáři z Valašska nový kříž s obrazem umírajícího svatého Františka Xaverského, patrona misií v Indii. Slavnosti odkrytí kříže se zúčastnilo dva tisíce lidí, mezi nimi též Ludvika, hraběnka Žerotínská, paní panství rožnovského.

Ke kříži se pak konaly ročně čtyři poutě, a sice na den Proměnění pána Krista (6.srpna), sv. Anny (26.července), Povýšení sv. Kříže (14.září) a na svatého Cyrila a Metoděje (5.července). Dřevěný kříž ovšem neměl dlouhého trvání a proto byl místo něj v roce 1805 postaven vysoký kamenný kříž. A v roce 1898 tam byla přistavěna i celá kaple. K poslední změně došlo v září 1930, kdy byl kamenný kříž nahrazen bronzovými sochami Cyrila a Metoděje od prof. Albína Poláška, které tam stojí dodnes.

Ale křesťanskému náboženství se nepodařilo vymýtit z Radhoště tajemný nimbus pradávné doby pohanské. Nově zavedeným křesťanským poutím místo starých pohanských slavností se moc nedařilo a ještě v roce 1705 píše rožnovský farář Jan Vavřek zděšeně o divokých orgiích a slavnostech slunovratu, na které se schází nesmírné množství lidu z panství hukvaldského, rožnovského i frýdeckého, a v době pokojné i pohraniční Slováci uherští. Po starodávném způsobu tančil lid u ohňů a točil hořícími metalami ve vzduchu. Zpěv a hodování se vždy posléze zvrhl na nestřídmé pití, hojné skákání, smyslné tance a všeobecné ukájení pohlavního pudu. Radovánky často končily krvavými hádkami a bitkami až k zabití. „Pro tuto neplechu hora Radhošť nesmírně mnoho lidí ďáblu přivedla,“ moudře pokyvovali hlavou staří pamětníci. Památka a jméno pohanského boha tak zůstaly navždy spojeny s touto mohutnou horou, obestřenou tajemným šerem prastarých bájí, které si za dlouhých večerů okolní Valaši vypravovali ve svých dřevěných chatách.

Co se skrývá v nitru hory?

Podle starých pověstí byly kromě sochy a chrámu na Radhošti také příbytky pro pohanské kněze. Bylo to údajně celé město, které se pak propadlo do země, a dodnes tam jsou vidět zříceniny. Zašel jsem se tam samozřejmě podívat. Tomu místu se říká „Záryje“ a najdete ho při cestě od dnešní kamenné sochy Radegasta ke kapličce na vrcholu Radhoště. Ve svahu po levé straně je celé pole divoce zpřeházených balvanů zarostlých trávou. Pan Červenka z Trojanovic slyšel od svého dědečka, že tam stával buddhistický (?) chrám, a v 16.století se při zemětřesení propadlo do země. Říkal nám, že ještě po 2. světové válce tam byl vidět kamenný oblouk nějaké brány. Teď je to už jenom změť nakupených kamenů. Z některých trhlin jsme ale cítili vanout průvan, jakoby tam odněkud vedla polozřícená chodba do podzemního systému hory.

Říká se také, že na vrcholu Radhoště stával kdysi hrad, jehož pánem byl Radocha. Podle něj se jmenuje úzká propast, vedoucí do nitra a jejich podzemních prostor. Dnes už ale nikdo neví, kde tato tzv. Radochova studna je. Lépe řečeno, kde byla, protože její ústí je zavaleno, či zakryto a dávno zapomenuto. Pomocí inzerát v novinách se ji v roce 1978 marně snažili nalézt bohumínští speleologové pod vedením J. Wagnera. O rok později jsme se s Michalem pokoušeli o totéž. Obcházeli jsme místní starousedlíky, ale jen málokdo o ní něco věděl. Prý snad byla někde u Skalíkovy louky. To bylo bohužel vše, co jsme zjistili. Jen jeden starý lesník si vzpomněl, že když byl šestiletý chlapec, vyprávělo se o nějaké učitelce, která do Radochovy studny spadla. Víc už si ale bohužel nepamatoval.

Bylo asi zbytečné plahočit se naslepo lesem a prolézat všechny skalní štěrbiny. Před námi to už jistě dělalo mnoho jiných hledačů. Přesto jsme to zkusili. Člověk nikdy neví, kdy se na něj usměje štěstí.

„Něco jsem našel,“ ozval se Michalův hlas z nedalekého křoviska. A skutečně. Mezi kořeny mohutného buku se černal nevelký otvor, téměř zasypaný a zanesený listím. S baterkou v ruce jsme se po břiše vsoukali dovnitř, avšak už po třech metrech končila jeskyně kolmou skalní stěnou. „Zase nic,“ posteskl jsem si. „Jako už po několikáté.“

Na díry neboli „ďury“, jak se jim říká místním nářečím, je zde možno narazit na mnoha a mnoha dalších místech. Dříve je využívali hlavně pastevci nejen jako chladné sklepy pro ovčí mléko a sýry, ale i jako úkryty. Stavěli si své koliby přímo nad vchody do podzemí nebo v jejich blízkosti. Průchody nitrem hory znali hlavně oni. A nebylo prý nic divného, když si pastýř z rožnovské strany zapálil pochodeň, prošel horou a dostal se na druhou stranu, kde ho na zelené polance čekala milá. Lidé si vyprávěli, že v dávných dobách chodby využívali i pohanští kneží neboli černokněžníci. Upravili si je a uschovávali si v nich dary od poutníků a snad i v nich žili. Postupně vznikly báje o velikých pokladech zde ukrytých. Zmínil se o nich i spisovatel Svatopluk Čech ve svých „Vzpomínkách z cest i života“. V září roku 1881 ho provázel jeden hovorný Valach po Radhošti a o těchto pokladech mu vyprávěl:

Lze prý nablízku ještě viděti otvor zasypané podzemní chodby, kterou „černokněžníci“ do hlubin hory pro zlato a stříbro chodili, ta chodba táhne prý se celým Beskydem a končí někde u Místku. Jeho stařeček (dědeček) prý tam sám s těmi černokněžníky chodil, a také jeho otec šli prý tam jednou přes dvě vody, někde vzpřímen, někde čtvernožky.

Aby mu spisovatel uvěřil, odvedl ho průvodce do zakrslého bukového lesa a vstup do chodby mu ukázal.

Mrtvoly zbloudilců varují

Pověsti o ukrytých pokladech v radhošťských slujích vedly některé odvážlivce k tomu, aby se s primitivní výbavou – konopným lanem a svíčkou – vydali do hlubin země. Ne vždy se však tito odvážlivci vrátili zpět. Zhasne-li vám v podzemí světlo, nemáte nejmenší naději nalézt v absolutní tmě cestu z bludiště ven. Dodnes se vypráví o hrůzných nálezech mrtvol nebo koster zbloudilých ubožáků.

V dokumentu sepsaném bývalým učitelem Matýzkem ze vsi Juřince se například píše, že „…před pár lety se opět několik pošetilců vpustilo do podzemního bludiště. Jak velmi se však ulekli, nalézše místo zlata, po němž se tak velmi sháněli, lidský, na větším díle již od lišek strávený mrtvol, při němž ještě kus zhaslé voskové svíce na zemi ležel…“

„Nejsou to jenom staré povídačky,“ řekl nám pan Parma z Frenštátu. „Na vlastní oči jsem viděl mrtvolu jednoho zbloudilce, který v jeskyni zemřel hlady. Tragické bylo, že seděl opřený o skálu jen několik metrů od výstupní šachty.“

Zájem o poklady v Radhošti byl tak velký, že v 19. století kolovaly mezi lidmi návody, jak je hledat, ba dokonce se psaly na toto téma i knihy. Jistý Tkadlec napsal v roce 1828 obsáhlé dílo, popisující přípravy ke kopání pokladu i praktické návody, převážně však magického charakteru. Uvádí tam zaříkávací formule, pantakly i potřebné rituály, jak si naklonit duchy hlídající poklady. Některé jeho poznatky by však možná spíše zajímaly dnešní geology. Píše třeba, že:

„…v Radhošti jest jedna hlína červená jako krev a v ní zlato ryzí z větší polovice, že by jim moravskou i českou Zemi zaplatiti mohl, co ta hlína v sobě obsahuje, jen že ji těžko najíti. Než Valaši s kozami ji nacházejí nebo sobě nohy obarví.“

O hledání zlata na Radhošti se také zmiňují knihy „Jahrbuch der Bergakademie Leoben-Příbrams, Wien 1889 a D´Elvert, Geschichte des Bergbaues und Huttenwessen in Mahren und Schleisen, Brunn 1887.

V olomouckém muzeu je uložen rukopis, který koncem 19.století našel ing. Voves mezi ostravskými horníky. Je to osmerková knížečka z režného papíru psaná brkovým pérem a švabachem, a od častého používání ohmataná a umazaná hlínou. Napsal ji jakýsi Jan Šebesta 28. ledna 1830 a lašským nářečím v ní popisuje jak nalézt poklady v Tatrách u Kežmaroku a hlavně v radhošťských ďurách. Píše se v ní doslova:

Pravdivý a spravedlivý opis o Radošču

Jdi od Frinštata na ten vrch, na horu, která se Okruhlo nazývá, k Pustevni. Od Pustevně di k polednu (na jih) okolo štyroch set kroků cesty. Tam přijdeš k jednej ďuře, neb vchodu do tej skaly, která ďura jest mezi velkými kameňami. Tam vlez do ďury, která pod kamen jde a peci podobna jest. Tam musiš do ni vlezt, až najednou širší cestu dostaneš. Tam možeš prostranno jiti- a přijdeš mezi dva kameny, které hladké jsou jako rozščipené desky a sice na způsob O) a najdeš při tom na levé straně tyto znamení:

na pravé straně zase následující znamení:

Potom vlez zase mezi ty kamenné desky a když jsi okolo několik síhách tam vešel, tak se musíš do dolu spustit do tej ďury, kterú před sebe najdeš a to na provazovém žebříku. Potom přijdeš na jednu hrubě dluhu fuku, na které hubky rostu, jako zde u nas dulové huby a ty jsou spravedlivé zlato. Potom di dal a přijdeš k jedné tekuci vodě, přes kteru je lavka položena. Ale na špici tej lavky nevstupuj! Neb za ni leži drak, od kterého jde drat. Když se dratu dotkneš, vyskočí ten drak tebje naprotiv, ačkoliv jenom kumštem, tj. vymyšleno ten drak.

Když přejdeš lavku, nelez do žádné ďury ani na levo ani na pravo, nýbrž zrovna prosto.

Pozoruj následující znamení:

Nalevo i napravo!

Tak přindeš k jednním dveřím, před kterými jeden veliký pes leží. Nade dveřmi v jedné ďuře leží kluč k té komoře. Tak tam vejdi a nandeš stavení o 4 bliskavých slupach a dvuch cherubínův a uprostřed zlaty slup. A máš tu okolo hojnost zlata.

V tomto popise mně zaujala pasáž o lávce přes podzemní říčku. Je z ní zřejmé, že k lávce je připevněno nějaké mechanické zařízení ovládané drátěným táhlem, které proti nezvanému vetřelci vymrští umělou figuru draka, aby ho vyděsilo a zabránilo mu tak v další cestě. Proč? Za dřevěnými vraty bude asi skutečně něco velmi cenného. Memůže tam být socha Radegasta zdobená zlatem a další poklady pohanských kneží?

Existenci lávky a dřevěných vrat za ní potvrzuje i další dokument, uvedný ředitelem škol J. R. Vitáskem v Časopise turistů roč. XXV. Píše se v něm o výpravě odvážlivců z roku 1848, jak ji popsal otec hajného trojanovického revíru. Došli až k podzemní říčce, ale na druhý břeh se nedostali. Ne, že by se polekali draka, ale lávka už byla ztrouchnivělá a koryto, vymleté vodou ve skále, příliš široké a hluboké. Přesto ve světle pochodně viděli za lávkou velká dřevěná vrata a cosi černého, podobného velkému psu. Další odstrašující zařízení?

Mohlo to byť v roku osumačtyrycatem toš zme se vypravili ja a ešče tře, do tych ďur, pod stupněmi na poklady. Vzali jsme sebu špagatu na motovidlo namotaných ze dvou klub za dva rynské šajnu a tři funty sviček, schválně na to letých. Vybrali zme sa jednuc v letě skoro ráno. Jak jsme přišli hore k Valchařom, ptali zme sa po tych ďurach na Pustevni. Já sem ukrál krajíc chleba a dal ho jednemu ogarovi od Valchařo, aby nás k tym ďuram zavedel. Jak zme tam přišli, toš ogar sa vrátil a my sa dali lezť do tých ďur.

Jeden z nás, šak to byl nějaký Šaron či vlastně Vokáč, ten měl knihu na tři prsty ztlušča; kusem ni bylo psané, kusek tiščené a tam bylo všecko poznačene, jak sa do tych ďur leze. Dali zme sa dla tej knihy tu prostřední ďuru, tam zme do jednej špary zatlukli koleček s provázkem a pěkně odmotávali z motovidla, abyzme spatky trefili.

Napřed šlo to srázem dolu, museli zme sa krčet. Nižej zme seskočili zrovna dolu a tož zme přišli do takovej prostranej sině, že by sa v ni forman aji z vozem moh pohodlně obratit. To zme pořad šli dolej a dolej, až zme sa nikdo nemuseli ohybať, enem jak už zme daleko přišli, tak zme se museli bokem přetáhnut. Jak zme si na vrch posvitili, toš ty skaly trčely dolu a někde z nich kapalo a ledahdě mokly. Šli zme pořád a pořád, nic zme nemluvili, edem ukazovali. Zima tam nebylo a já sem neměl ani trochu lecjakého strachu, stupali zme dalej a dalej, hlubši a hlubši. Jak zme sa už moc nachodili a nevěděli esi je den či noc a pořad zme do takových sini přichodili, přišli zme na koněc k velkej skále, pěkně rovnej, jako by ju někdo přitěsal. Na ni byl jakysi na lokeť dluhy nápis, zažitelnými literami moravskými. To měl aji Šaron v tej svoji knize napsané. To prý mělo byt, že tam na druhej straně za korytem, co bylo před námi jak struha s hučici vodu, su ty poklady, co si zbojnici z lupeži nanosili. Prubovali zme sa dostať přes tu struhu na druhu stranu. Ta struha mohla byť tak največ na tři sihy široká a přes ňu byla položena hryga (kmen) bukova na moje stehno hruba (silná). Já sem chcel po ni přejdiť na druhu stranu, ale jak sem po ni udělal dva kroky, začala praščet. Toš ja honem zpátky, lebo ja sem nevěděl, jak je ta struha hluboka a kelo je tam vody. Spuščali sme do ni provázek s kamenkem na tři sihy, ale na vodu zme ešče němohli přijit a věc provazku zme už neměli. Chcel sem zkusiť vydrapať sa jinač na druhy břeh slezaci dolu, ale ten břeh byl jak vyoděny a hladky. Toš na druhu stranu něbylo lze sa nijak jinač dostať. A přeca na druhu stranu byli byzme sa rádi dostali, dyž tam bylo zřetelně vidět, jak vrata a tými šparami v nich sa krásně svítilo, jak boží slunečko. A přecaj deň to nemohel byť, dyž zme pořad lezli dolu a dolu. To muselo byť něco jiného. Šaron povjedal, že v tej knize stojí, že tam před tými vraty sedi černý pes, ten ale že nic neuděla, aby enem blizko k němu žadny nechodill, radši z dalša kolem něho. Mi se tam zdalo byť cosi černého, ale esli to byl ten pes, toš to němožu řect. Za tymi vraty je pry velky zal a ten sa blišči, jakoby zlatem a stříbrem a drahým kamením vykládaný. Na prostředku je tam kamenný stůl a u něho spi jakýchsi pět s dluhu bradu, hlavy všeci na ten stůl položené a v kutach leží hromady zlata a stříbra.

No, tož zme tak pořad prubovali, nebylo-li by lza sa dostať na tu druhu stranu, ale nešlo to. A k tomu jeden z nás už pořád povjedal, abyzme šli radši ven, že je marne se tam dostat. No toš dyš zme nemohli ani na druhu stranu, ani podla tej struhy, ani hore ani dolu, dyť tekla voda zpod tych skal na oboch stranách, toš hajdy zpátky. Šli zme pěkně po tem provázku, zas zme přišli do tych sini, v prostředku přetáhli sa bokem, až zme přišli na konec a pak vylezli z tych ďur na Boží děň.

Jak zmy přišli domu, už byl večer druheho dňa, co zmy šli do tych ďur. Toš si možete myslet, jak su ty ďury dluhé.

Tři „ďury“ do podzemí

Pověsti o ďurách na Radhošti sbíral v 19.století v Rožnově vyšehradský kanovník Beneš Metod Kulda. Na Radhošti a Pustevnách jsou prý troje díry. Několik kroků pod Stupněmi mají tak velký otvor, že můžete tam zpříma vejít a dostat se až k Velehradu. Druhé, do kterých lze jen čtvernožky, jsou kus pod křížem a z těch se vycházelo až u Jablunkova ve Slezku, a třetí, do kterých se člověk musel pouze plazit, ty prý vedou až k Turci v Uhrách. Vždy se vyprávělo o trojích děrách, dnes jsou známy pouze dvoje: Pod Stupněmi neboli Cyrilka, a pod křížem neboli Volářka.

Volářku najdete asi 20 minut cesty od kaple na vrcholu Radhoště směrem na Černou horu. Je to kolmá díra asi tři metry hluboká, válcovitá, nahoře asi dva, dole jen tři čtvrtě metru široká. Dole vedou na obě strany chodby. Východní vede do jakési místnůstky s rovnými stěnami kde končí, a západní chodba je už po několika metrech zavalena. Nad touto kolmou šachtou prý stála (podle jedné verze) dutá socha Radegasta, ze které kneží promlouvali a „volali“ věštby poutníkům. V roce 1750 stála nad jámou koliba, z níž vedly žebříky do více chodeb a tří velkých sálů, jež byly vytesány ve skále jeden nad druhým. Jáma byla kolem roku 1850 Valachy zasypána, protože jim tam padaly ovce. Byla k ní opět upoutána pozornost po nalezení a uveřejnění fantastického náčrtu prof. Vratislava Monze, jenž roku 1755 zobrazil toto podzemí v průřezu. Originál se nacházel v zemském muzeu v Brně, odkud si nechal dr. František Přikryl pořídit v roce 1905 kopii.

Dnes už ale nákres ve svazku rukopisů Monzeových, uložených pod č. XX není. Někam zmizel. Mnoho lidí se domnívá, že to byl padělek, neboť byl dost podezřelý a prof. Monze prý na Radhošti nikdy nebyl. Rožnovští rodáci František Bayer, Josef Marák a František Drápal navštívili jeskyni v únoru 1903 a byli překvapeni, že v ní nebyl sníh, ačkoliv všude kolem bylo sněhu po kolena. Z jámy vystupovala pára. Proto se tady o pár let později pokoušeli do podzemí prokopat Cyril Mach a Adam Melichar, ale bezúspěšně.

Ďury pod Stupněmi, známé také jako Cyrilka jsou vzdáleny asi 300 kroků na východ od rozhledny Cyrilka na Pustevnách. Bývaly to tři úzké trhliny vedle sebe v pískovcových lomech. Tudy vstupovali do hory hledači pokladů, jejichž zážitky byly výše uvedeny. Ještě v roce 1886 se hledači mohli dostat až k podzemní říčce a pověstnému draku, či černému psu. Dokládá to další objevený zápis odvážlivců z Trojanovic:

Dyž iděte od kaple vpravo, za malu chvilu přiděte k ďurám do země (myšlena je zde asi Volářka). Šak na Pustevnách su tež takové huriska. Vlezte do nich lehko chlap. Ludé dycky mocej o tych ďurach vykladali, že su tam poklady a čerty ďábly (a Bůh ví co ještě) a tož raz se umluvili dva taci silni a něbojaclivi chlapiska, šak to byli starý Něckář Franta, un byval pod Javornikom, umřel už měl přes sedmdesát. V tych ďurách byl jak viděl Abrahama (když mu bylo 50 let). Umřel 1906, tož v ďurach mohl byt tak kolem roku šestaosmdesátého. S nim chcel lezť jeho švager Čada Franta, šak mu tež nadavali (přezdívali ho) Hrčka. A potem se přihlasil ešče jeden Stavarek, temu zas nadavali Pečak.

Tož ti tře se domluvili, že musa edem tam vlezť, aby věděli co tam je. Ale měli, pane, chytrý nápad. Aby tam v tych horucich ďurach nězbludili a potem aji hladem tam něskapali (nezemřeli), kupili stryk Něcař v městě klubco niti a svičku lojarku. A jedneho dna se popadli a vjo na hory. Dyš přišli k tej jednej ďuře, co do ni minili vlezť, tož stryk Něckař uvazal koněc niti na krašči (křoviny), co rostlo u ďury, rozžal svičku a pověda: „Tož s pánem Bohem pujděm.“

Milý Stavarek jak ale viděl do jakého pokliska se ma pjadliť, roztřepaly se mu strachem gatě a povjedal, že un tam něpoleze, že řači budě hlidat.

Tož dobře. Něchali milého Stavarka u ďury a Něckař s Čadou lezli. Aby se něztratili, tož furt odmotavali tu niť a tej se drželi. Lezli chvilu furt dolu a potem už rovno. Divali se kolem sebe, ale nic neviděli, mohli se ohlídat kolem dokola jak chtěli. Lezli už dosť dluho, dyž uslyšeli jakesi hučeni. Lezli dalej, co tež to huči, až přišli k jakemusi potoku. Přes potok bylo lavčisko a na druhym koncu tej lavky sedělo herozne černe psisko, ktere na ně začalo řvát. Oba si pomysleli, kdo tež to psiskotudyk živi, ale nenapadlo jim, že to je ten duch, co ty poklady hlídá. Protože se edem tého psa bali, vrátili se po niti ven, kdě už Stavarek byl celý tvrdý, že se jim cosik stalo. Něckař tvrdívali, že oni by byli ešče dalej lezli, ale pry pul svičky už bylo shořenej, tož se museli vratit. Potem chtěl ešče starý Něckař paru razy (několikrát) tam lezť, furt se vypravjal, až ta zubata s kosu si proňho přišla.

První z těch třech zemřel 1906 Něckař, pak přišla řada na Stavárka a poslední zemřel Čada – Hrčka. A s těmi třemi umřela i srdnatost všech Pasečanů, kteří už více do ďůr nelezli.

Chodby zničila silnice?

Pochopitelně, že neumřela. Brzy se objevili další výzkumníci, kteří chtěli podzemí prozkoumat. V roce 1895 nechal dr. František Přikryl, bývalý asistent archeologa dr. J. Wankla, rozšířit vchod, takže teď bylo možno dosti snadno vniknout do první jeskyně, vzdálené od vchodu asi šest metrů. Ještě v dubnu 1902 vedly z ní čtyři chodby.

Ale už za tři týdny byla třetina jeskyně zasypaná kamením ze stropu a jen tři chodby zůstaly přístupny. Skupina rožnovských výzkumníků (Kramoliš, Bayer, Marák a Drápal) se už ale nedostala dál než dvě stě metrů. Roku 1905 se pokusil k podzemní říčce proniknout dr. Přikryl s naddůlním Františkem Batkem a čtyřmi horníky, kteří neopomněli vzít sebou i dynamit mimo jiných různých nástrojů a záchranných prostředků.

Nohama napřed vsoukali se do tmavé díry na dně trychtýřové prohlubeniny. S kahancem v rukou se ocitli v prostranné jeskyni. Za sebou táhli lano, na něž se naddůlní přivázal. Dr. Přikryl táhl motouz k měření délky. Napřed se půda skláněla, pak stáli v jeskyni 2 m široké. Boční stěny tvořily ohromné balvany pískovcové volně stojící na nižších a jiné tvořily strop. Všude tma a ticho hrobové rušeno nárazem kapek ze stropu. Šli tak asi 10 m daleko a stěny se k sobě tlačily. Na levé straně zela místem díra, z níž šel průvan. Tou se přetáhl hlavou napřed do vedlejší jeskyně. Stála hlouběji a chodili v ní po ostrých kamenech. Prolezli všechny záhyby děr, ale všude se skály srážely dohromady, takže nebylo možno dále se prodírati. Výprava se vrátila a s jásotem pozdravila podzimní slunce na modré obloze. Den byl překrásný. Po krátkém oddechu vnikli pak do druhé díry nohama napřed a pomalu posunovali se ležmo vpřed, táhnouce lano a motouz. Ve vzdálenosti asi 5 m postavili se ve větší jeskyni. Uprostřed stál velký kámen, na němž vypsána byla různá znamení, sešlá však k nepoznání. Za tím kamenem pustili se pak tímtéž způsobem dále úzkou dírou ve sklonu asi 50o. Kahance jim v úzké prostoře čadily dusivým dýmem, až pak po chvilkách v prostornější části volněji dýchati mohli. Lampy oznamovaly slabý průvan zdola. Šířka díry obnášela 6 dm. Když urazili takto 62 metrů, zastavil se naddůlní Batka, neboť nemohl nohu dále prostrčit. Cesta byla posunutím skal zatarasena u samého začátku chodeb. Zarmouceni nezdarem výpravy dosti nákladné, soukali se pak badatelé jako krtci vzhůru na světlo.

A jak to vypadá v radhošťském podzemí dnes? Volářka je stále beznadějně zavalena, nedá se proniknout dále než deset metrů. Podle zkazek existuje sice do Volářky ještě jeden vchod, ale zatím ho nikdo nenašel.

Na Pustevnách v Cyrilce jsou dva ze tří posledních vchodů již také zavaleny. Zůstal jen jediný. Dost dlouho jsme ho hledali. Zpočátku jsme se museli plazit po břiše úzkou chodbičkou, potom sešplhat po laně asi třímetrovým komínem, až jsme se dostali do prostorné jeskyně, odkud vedly různými směry další chodby. Dalo se v nich pohodlně kráčet, jen občas jsme se museli protáhnout zúženým prostorem mezi spadlými balvany. Stěny byly popsané různými značkami a jmény, někde velmi starými a sotva čitelnými, jindy poměrně novými. Nechyběl tam ani oblíbený nápis z šedesátých let: „Servít je vůl“. Marně jsme tam ale hledali značky popsané v knížečce o hledání pokladů od Šebesty. Chodby se vzájemně protínaly a křížily, ale asi po padesáti metrech byly všechny buď zavaleny spadlými kameny, anebo zataraseny posunem skalních bloků.

Podzemní prostory pod Radhoštěm nejsou totiž klenuté krápníkové jeskyně, vytvořené vymletím rozpustného vápence vodou, nýbrž štolovité skalní rozsedliny, vzniklé puknutím a pohybem svrchních pískovcových vrstev. Celý Radhošť je totiž z godulského pískovce. Postupná změna průřezu jeskyň a občasné mizení pramenů svědčí o tom, že pískovcové vrstvy, rozpraskané jako kry, jsou v neustálém pohybu. Zatím co nové pukliny se postupně zvětšují, staré se naopak zasypávají uvolněnými kameny.

Ještě v roce 1886 pronikl Něckář, Čada a Stavarek z Trojanovic až k podzemní říčce, ale o dvacet let později se už naddůlní Batke nedostal dál než asi sedmdesát metrů. Další sesuvy chodeb vznikly při stavbě nové silnice na Pustevny. V letech 1978 až 1979 se bohumínští speleologové pod vedením Josefa Wagnera pokoušeli tyto závaly odstranit, ale příliš daleko se nedostali.

Zbývá tedy ještě nějaká naděje dostat se do nitra hory? Jen velice malá. Musel by být nalezen třetí, dosud neznámý vstup do podzemí – Radochovu studnu. Je možné, že právě ta zůstala nepoškozena a stále průchozí. Bohužel staré kroniky a zápisy se o ní zmiňují jen mlhavě, takže její přesnou polohu nikdo nezná. Alespoň zatím…

Autor: Ivan Mackerle

Více zde: http://www.mackerle.cz/…od-radhostem