„Návrat na závodní dráhu bývá těžší nežli začátek…“ zpívá v jednom ze svých hitů Petr Novák. Za ta léta, kdy se pořád vracím mezi běžce, vím, že je zatracená pravda. Ale to určitě autor těchto svatých, ba přímo biblických slov pro sportovce nevěděl, jak na mě sedí každé slovo z této posvátné věty. Tvrdé úderné, ostré jako hřebíky, jimiž přibíjeli v minulém týdnu víko na mou rakev. Věru, že jsem se tam již viděl. Ale pojďme k jádru pudla.

Ach ty viry

Lehká viróza, kterou jsem někde ulovil v poprskaném vzduchu, zřejmě na tréninku, mě zpočátku vůbec neděsila. „Takových už bylo,“ mávl jsem na tím rukou. Jenže nebylo.

Večer jsem nejednou zjistil, že poněkud hořím. Jen se připojit na radiátory a hned by bylo teplo v celém domě. A šlo to neustále nahoru. Pak už ani stupnice na teploměru nestačila a raději jsem sledování ukončil, aby rtuť nevyskočila ven. A začalo mně být zle. Pořádně. Třesavka, že se mi vysypaly kamínky nejen z ledvin, ale i ze žlučníku a myslím, že i z močového měchýře.

Jen se to nedalo zjistit, neboť ze mě začalo jít vše v tekutém stavu jiným otvorem než by mělo. Kdyby to nebyl tak strašný zážitek, dalo by se tomu i zasmát, jelikož jsem do sebe nalil vodu, nic jiného jsem už nesnesl, a ona téměř okamžitě vyšla ven. Samozřejmě sedacím otvorem. Jen se divím, že ještě nevřela při té mé horečce. No, je fakt, že ve mně byla tak krátce, že se asi ohřát nestačila. Taky dobře.

Třeba by mi tam syčela pak jenom pára. Do smíchu mi tedy moc nebylo, ale aspoň už vím, jak to dělají jogíni, když si čistí vnitřní orgány a střeva. Tohle trvalo pět dní a každý den, ze mě ubylo jedno kilo na váze. Dobrý počinek, jen mi to bylo docela jedno, protože jsem se cítil již tak zbědovaný, že mě ani nenapadlo, jak se mi bude s takovým úbytkem tělesné hmotnosti dobře běhat.

Nic na to svinstvo nezabíralo a z nemocniční pohotovosti jsem se rychle vypotácel pryč, jelikož mě šokovala dlouhá fronta lidí přede mnou. Nakonec jsem si našel na netu jiný lék než ten, co jsem dosud bral, manželka mi nechala v ordinaci napsat a světe div se, stal se zázrak. Během dvou dnů utrpení ustalo.

Po důkladné deratizaci snad celého těla jsem si říkal, že by to už mohlo být dobré a rozhodl se vyrazit ven zjistit, co se mnou ty hnusné viry vlastně provedly.

Ty bestie mi tedy daly zabrat

I hákl jsem pro jistotu psa k sobě. Co kdybych někde zůstal trčet. On by se už postaral, aby mě našli a zkusil vyběhnout. Vysušený a scvrklý jako fíky o Vánocích jsem si říkal, že mi to poletí jedna báseň. Tak lehký jsem v životě nebyl.

„To poběží samo,“ ujišťoval jsem se.

Pic kozu do vazu. To byla rána. Jako bych v životě neběžel. Plíce se mi zavěsily u prvního křoví hned za domem a odmítaly se mnou dál spolupracovat. Žaludek začal stávkovat po pár krocích a střeva s výhružným mručením začala dávat najevo, že v nich přece jen ještě něco zbylo. Což o to, pořádnou rolí toaleťáku jsem se pro jistotu vybavil předem, ale bylo třeba se doplížit aspoň do lesa, abych svůj trus nemusel sbírat do připravených sáčků pro psy, jimiž už je vybavená celá ves.

Navíc bych mohl taky dostat pokutu za znečišťování okolí. A hned po pár stovkách metrů se mi najednou zatmělo před očima: „Sakra, ten kopec tu ještě před týdnem nebyl,“ zjišťoval jsem a s hrůzou hleděl, kde jsem se to vlastně ocitl.

Neběžel jsem jinudy. Byla to má obvyklá trasa. Nic se nezměnilo, jen tam přede mnou jakoby visela nějaká clona, či co, a já se tím nemohl prodrat. I můj psí tahač se začal otáčet, co že to se mnou je, neboť už zvukový efekt, deroucí se mi z úst a hlasité lapání po kyslíku jako někde na osmitisícovce v Himálajích, ho přinutilo zjistit, co to vlastně vleče za přízrak.

Zakroutil nechápavě hlavou, zabral a já šel hned na hubu. Taky to schytal. Můj vztek z té bezmoci lapl hned z první rány. Okamžitě se zklidnil a pokorně srovnal krok s mojí zrychlenou chůzí. Vydali jsme se lesem raději po přístupné cestě pro auta, člověk nikdy neví, kdy bude v takovém stavu potřebovat odvoz, že.

Mám tam pěkně označené kilometry, tak vím na čem jsem. Jenže čas běžel a strom se značkou nikde. „Oni ho lesáci snad pokáceli,“ zuřil jsem v duchu. Ne. Byl tam. Ale o nějakou minutu později než normálně. „tak ho aspoň přesadili o kus dál,“ vrčel jsem už bezmocně vzteky nad tím šíleným tempem, co jsem právě praktikoval. A to bylo dobře, že jsem si pro jistotu nevzal sportester.

Proč se deprimovat zbytečně ještě víc nějakým souvislým upozorňováním, že patříte na jednotku intenzívní péče a ne kdesi do lesa, v němž se právě pokoušíte konečně přes nevoli celého těla trochu rozběhnout.

„Messi,“ vyrazil jsem ze sebe z posledních sil na svého labradora, neboť mi už přestávaly fungovat i svaly na nohou, asi jako loni kousek pod vrcholem Lysé hory, „otoč mě a doveď domů!“ Ještě, že jsem ho to pokaždé na společných vybězích učil. Poslušně nabral směr a jal se mě táhnout k domovu. Nikdy bych nevěřil, že jsme se dostali tak daleko. Aspoň mi to tak připadalo podle času, na kilometry to už vypadalo hodně jinak. A zpět jsem přes mžitky v očích ani neviděl, kam šlapu. No, hlavně, že jsem nic nevytrousil. Zvládl jsem to udržet až domů.

Nenávidím viry stejně jako politiky.

Bude to boj, vrátit se zpátky

Tak abych to svoje naříkání zkrátil. Přežil jsem, ale jestli se někdy ještě pořádně rozběhnu, to fakt nevím.

Ale budu bojovat, to jsem si ve vaně svatosvatě slíbil, ještě než jsem upadl do komatu z totálního vyčerpání. Dobrý zvyk, nenapouštět si moc vody, málem jsem se utopil.

Takhle se mi podařilo dostat ven, zalehnout do postele a začít spřádat plány na návrat.

Bude to těžké, nevěřil bych, že pár potulných virů, co se ve mně začali pářit a množit, se mnou tak zamete, ale musím se pokusit s tím vším porvat. Alespoň pro dobrý pocit, že se nedám. A jestli se to podaří, to už ví jen Bůh. Ale jak se říká: „Přičiň se a Bůh ti pomůže,“ tak mi nezbývá nic jiného, než se činit. A asi to bude trvat dlouho a bude to sakra bolet.

Jak jsem řekl již na začátku: „Návrat na závodní dráhu bývá těžší, nežli začátek….,“ tak teď jsem na tom krušném začátku a snad se posunu i dál. Naděje umírá poslední a v to budu pořád doufat.

Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.